Z historie kostelů v Březí

Zajímavý článek o tom, jak to bylo s kostely v obci Březí (dříve Prátlsbrun, Bratelsbrunn). Zároveň také důkaz o tom, že nepříjemné věci se stávají nejen lidem, ale také kostelům, stejně jako zvonům.

Zdrojovým materiálem mi byla fotokopie článku, který jsem doslovně přepsal do textové podoby a nijak do jeho podoby nezasahoval.

Dle mých informací je tento článek na internetu zveřejněn v celém znění poprvé, se souhlasem Muzejní a vlastivědné společnosti v Brně.

Červený, Eduard –
Z historie kostelů v Březí. Eduard Červený. In: Jižní Morava : vlastivědný sborník / Brno : Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, Roč. 38, sv. 41 (2002), s. 242-249.

Z historie kostelů v Březí

Původní kostel stál v blízkosti dnešní fary (postavena 1742), jak uvádí farní kronika, zhruba dvacet kroků od ní vzdálený, tedy úplně na jiném místě než kostel dnešní. Již v té době patřil k faře také menší dvorek, o soše Sv. Jana Nepomuckého nikde zmínky není. První kostel byl postaven v sousedství farního dvora. Kronika uvádí údaj dvaceti kroků a polohu uprostřed vsi. Měl tři oltáře, hlavní a dva postranní, přestože sloužil jen pro obyvatele vsi, byl ještě dlouho přifařen k Dolním Dunajovicích a tamější farář sloužil zde mši sedmkrát v roce, za což mu obec zajišťovala jídlo a roční plat 32 zlatých.

Anton Grösl, kaplan v Bratelsbrunnu, zpracovává na pokyn nadřízeného úřadu v roce 1804 obsáhlý „inventář“ farnosti. Nejzajímavější jsou pasáže týkající se budovy kostela a fary. Pan kaplan se seznámil s některými dokumenty obecními i farními, které v té době byly ještě k dispozici a zjistil, že majetek byl velmi skrovný. Uvádí např. údaj z roku 1695, v němž se rekapituluje hospodaření z uplynulého roku. Zůstatek činil 249 zlatých a 55 krejcarů, o rok později to bylo jen 89 zlatých a 2 krejcary. Obec i fara hledají proto prostředky všemožnými způsoby. Muži, kteří nesou obraz Sv. Jana Křtitele při pobožnostech, jsou postaveni na ulici tak, aby věřící museli kolem nich procházet, a ti jsou „prosebně“ žádáni o příspěvek pro kostel. V čase vinobraní se pro kostel sbírá mošt, projíždějí obcí i vojáci, kteří chtějí žádat o přístřeší, musejí ve prospěch kostela odvádět poplatky, jak o tom „bohatě“ svědčí zápisy z let 1691 a 1695.

Podle údajů v obecním registru se kostel začal stavět v roce 1691. Místní sedláci začali svážet kamení na stavbu, pomáhali i sousedé přerovští, jevišovští, drnholečtí ale rovněž ottenthalští. Se stavbou se započalo na jaře, v zápisech z tohoto období existují poznámky o hašení vápna. Dřevo se dílem vozilo z Branišovic, kde bylo dobýváno přímo v lese, dílem z Neslovic nedaleko Ivančic. Střecha se stavěla asi až v roce 1695, byla pokryta taškami. Samotný kostel byl dlouhý 13 sáhů a 1 stopu, široký 6 sáhů a 1 stopu, prý z dobrého materiálu, pěkně vysoko zaklenutý a světlý. Vpředu u vysokého oltáře bylo kulaté okno, na jedné straně okno v železném rámu, naproti dvě okna půlkruhová. Lavice ve dvou řadách, na každé straně 12, z měkkého dřeva, natřeny hnědou barvou. Kamenná křtitelnice byla umístěna umístěna pod kazatelnou. Konec chrámu byl uzavřen stabilně postavenou věží s prostorným chórem, osvětleným oknem.

Vpředu uprostřed chóru byly umístěny varhany s pedálem. Manuál dovoloval sedm různých mutací, pedál rovněž se dvěma možnostmi zabarvení. Vchod na chór sloužil současně ke vstupu na věž. Ta byla pokryta šindelemi, nahoře se nacházely bicí věžní hodiny se dvěma ciferníky směřujícími pouze do uličních stran. Následuje podrobný popis zákristie, co je v ní umístěno a čemu slouží. Druhý vchod do ní je umístěn z ulice. V blízkosti je postavena ještě malá kaplička, podobná zákristii, do které se v letním období při svátcích může vejít rovněž několik věřících.

Hlavní oltář byl mramorový, nad ním umístěn obraz v pozlaceném rámu, 4 stopy a deset coulů dlouhý, 3 stopy a 4 couly široký. Vzadu na obraze je podpis malíře: AB GODYN. Pod obrazem je umístěn erb s nápisem:

CHRISTUM ADORANT – JOANNEM HONORANT Wenceslaus Adalbertus Comes de Sternberg Et eius conjux Clara Bernarda nata Baron de Malzan 1699 (Kristu se klaní – Jana uctívají : W.A. ze Šternberka a jeho choť C.B. rozená baronka z Malzanu.)

Následuje výčet všech titulů, uváděných v kostelních spisech z roku 1703, tehdy ještě dochovaných. Kaplan Grösl se zmiňuje takové o hřbitovu. Konstatuje jen, že místo pohřbívání, neboli tzv. „Friedhof“ (hřbitov) byl zřízen mnohem dříve než kostel a že se nachází daleko ode všech domů. Náhrobní kameny k určení genealogie se žádné nedochovaly. Že budova kostela nebyla ve vynikajícím stavu, lze usoudit z faktu, že oba postranní oltáře byly vzhledem k nebezpečí zřícení odstraněny. Ze strany vrchnosti i brněnského biskupství bylo uděleno povolení zřídit oba oltáře nové, ale za padesát roků již kostel neexistuje.

Od 7. září 1740 je v Březí zřízena církevní správa, ale neustále jako expozitura fary v Dolních Dunajovicích (existovala údajně již v roce 1276). O Březí není v pramenech ze 13. a 14. století žádných zpráv. V 16. století je o ní psáno jako vsi zpustošené a opuštěné, za novou je pokládána po 21. srpnu 1585, kdy hrabě Franz von Thurn auf Wostitz (Vlasatice) nechal obec znovu osídlit. Pole do té doby používali dolnodunajovičtí ke svému užitku. Nicméně jednu zmínku z počátku 16. století uvádí Ladislav Hosák v Jižní Moravě 1967 v článku K dějinám obcí břeclavského okresu z let 1504 – 1541. Upozorňuje na existenci knih „půhonných“, do nichž se zapisovaly jednak žaloby podané zemskému soudu, jednak rozsudky sporů. Na straně 34 čteme text: Prátlsbrun (dn. Březí) – Kounický probošt Jan pohnal r. 1513 Volfganga, Hartmana, Erazima a Linharta z Lichtenštejna, že zaplavují vodou z prátlsbrunského rybníka klášterní grunty.

Od roku 1740 je tedy obec vůči dunajovické faře zavázána plněním následujících povinností:

1 / Nově ustanovenému správci a jeho nástupcům dát ročně 182 zlatých v půlročních splátkách.

2 / Faráři v Dolních Dunajovicích uhradit všechny výkony kromě 32 zlatých za sedm bohoslužeb a za jídlo.

3 / Správci postavit slušné a pohodlné bydlení a nést náklady na jeho údržbu, ale také se podílet jednou třetinou nákladů při eventuální výstavbě nové fary u Dolních Dunajovicích

4 / Vedoucímu školy, který od nynějška při pravidelně prováděných bohoslužbách bude mít více práce, poskytovat 5 zlatých za seřizování hodin, na přilepšenou příjmů 5 zlatých, ročně 27 měřic zrna, třetí díl štoly, koledu o Vánocích a víno v době vinobraní (Weincollectur) a čtvrtletní školné za instruování žáků.

5 / Vystavovat pro kostel křesní listy.

6/ Dunajovického faráře uznávat jako hlavního pečovatele o duše a respektovat ho, považovat dunajovický kostel za mateřský, při konání bohoslužeb v Dolních Dunajovicích nepožadovat bohoslužby v Bratelsbrunnu, ale se jich včetně kurátora zúčastňovat.

Dotační a zřizovací dekret byl vydán Václavem z Trautsmannsdorfu 6. listopadu 1740, potvrzen olomouckou konzistoří 14. listopadu téhož roku. Prvním kurátorem byl Gregor Littmann. Závislost na Dolních Dunajovicích skončila v roce 1784, kdy benefice bratelsbrunnská byla povýšena na lokální, místní.

Pozemky kostela, role, vinohrad, sklep a víno byly již v roce 1802 prodány za 3501 zlatých, z tohoto obnosu bylo v roce 1836 vydáno na opravu kostela a věže 521 zlatých 48 krejcarů. Přesto existovalo neustále nebezpečí, že se budova i věž zřítí. V roce 1838 – z obavy před katastrofou – byly zvony sneseny a umístěny na lešení nedaleko budovy. Rozhodnutí postavit kostel nový padlo již o několik roků dříve, ale drnholecké panství se po roce 1848 necítilo ke stavbě zavázáno. Zahájení se protahovalo a teprve v roce 1853 byl položen základní kámen pro stavbu nového (druhého) kostela.

K roku 1848 se váže ještě jedna událost, jež přímo s kostelem nesouvisí, ale je důležitá proto, že nám zanechala jednu z pěti nemovitých památek, jež jsou na seznamu chráněných objektů. Je to malá kaplička u silnice do Mikulova, registrovaná pod evidenčním číslem 1174. Nechali ji na svůj náklad postavit věřící občané vsi, Alžběta a Matyáš Rotterovi jako ochranu proti moru. Zasluhovala by více péče jak ze strany obce, tak věřících, neboť v současné době hrozí zánikem.

Počátek 19. století nelze přejít bez komentáře. Francouzi vítězí 1805 v bitvě u Slavkova a ani naší vesnici se nevyhnuli. Některé prameny uvádějí rok 1805 do souvislosti s vypleněním kostela. Zápisy ve farní kronice (str. 29) události upřesňují. 11. listopadu 1805 skutečně Francouzi ve vsi byli, ale obec byla zatížena dodávkami, kostel a fara byly plenění ušetřeny. Jinak se vyvinula situace o čtyři roky později. V červenci 1809, po bitvě u Wagramu, se Francouzi několikrát pod vedením Napoleona nacházeli v okolí. Tři dni a tři noci rabovali v Bratelsbrunnu bez ustání. Kostel byl násilně otevřen a všechno prádlo a stříbro zmizelo. I občané byli vojákům vydáni napospas, včetně kaplana Antona Grösla, který byl hrubě napadán.

I zvony kostela mají pohnutou existenci. V roce 1804 jsou uváděny podle pořadí velikosti čtyři:

Největší z nich nese nápis – Tento zvon byl pořízen k trvalé chvále Boha a ke cti Marie. Následují jména: Matthias Sieber, sedlák, Andreas Steindorfer, kostelník, Wenzel Reinisch, starosta.. Mne odlil Johann Adam Henglmann v Mikulově roku 1792.

Střední zvon nechala odlít obec. Byla na něm tato jména: Hans Huber, Matthias Wagner, Hans Weirisch, dále nápis o litci – Wenzel Klein mne odlil roku 1657 a k tomu jsou připojena velká písna PEARE. Následují další jména: Rudolf Tollinger, kostelník, Martin Hirsch, Bernard Kolb, Andreas Kettner.

Třetí malý zvon má nápis: Jesus Nazarenus – Rex Jedaeorum. Mne odlil Johann Adam Henglmann 1792.

Čtvrtým zvonem byl umíráček. Na něm byl letopočet 1701 a kříž, jehož tvar pan kaplan přikreslil (dvojitý kříž).

Kromě těchto velkých zvonů byly v kostele k dispozici dva malé zvonky obřadní a jeden, který doprovázel kaplana k nemocným.

Přesné datum položení základního kamene kostela nového není udáváno jednotně. Ve farní kronice na straně 34 je poznamenáno dodatečně (autor není znám – modrá tužka)

GRUNDSTEINLEGUNG DER KIRCHE 12/6 1853

Pan učitel Wymetal ve své kronice z roku 1925 uvádí datum 24. června 1853, kdy byl základní kámen slavnostně přivezen z Drasenhofu za doprovodu čety husarů a kapely a děkanem Friedlem z Mikulova slavnostně vysvěcen. Tento kámen se do dneška nachází jeden sáh vysoko v pilíři vedle oltáře Sv. Jiřího. Tento údaj se zdá být věrohodnější, protože se opírá o údaje tehdy žijících nejstarších obyvatel vesnice.

Alois Hrudička v Topografii diecese brněnské s odvoláním na různé prameny říká: „Kostel Sv. Jana Křtitele z r. 1691 zřídila obec. Byla to stavba nedostatečná, takže 1843 musili ji odstraniti a r. 1854 nákladem Matice náboženské a obce zbudovali kostel nový.“

Jeho údaje nejsou zcela přesné, věříme-li kronikáři obce. Poslední mše se konala v roce 1853 (1. června), základní kámen nového kostela položen 24. června téhož roku. Správce farnosti v obci zůstal, ale obyvatelé museli za bohoslužbami do sousedních obcí, zejména do Dobrého Pole. Protože však zejména pro starší lidi byla chůze do sousední vsi obtížná, zřídil se na místě starého kostela, těsně vedle fary, kostel drěvěný, náhradní. V roce 1857 vznikl v Bratelsbrunnu velký požár. Z domu Reinischů na č. p. 107 se oheň nepozorností při škvaření sádla rychle rozšířil i na okolní stavení, všechna s doškovými střechami. Za oběť padlo ohni 34 domů i s vedlejšími hospodářskými staveními. Provizorium kostela se však podařilo uchránit.

Církevní fond se na novostavbě nového kostela podílel 28.917 zlatých a 8 kr., obec 9.504 zlatých a 23 kr. za ruční práce a dovoz. Stavba byla zadána znojemskému staviteli Franzi Burgeovi. Postup prací se zpočátku vyvíjel bez problémů, avšak již v příštím roce došlo ke katastrofě.

Rok 1853 zaznamenal dokončení stavby až ke klenutí, v následujícím roce bylo přikročeno k zaklenutí a střešnímu krovu. 1. září o polední přestávce se zřítila část stavby na severní straně včetně zaklenutí a střechy. Devět metrů středního traktu se vším všudy leželo v sutinách. Mladý chlapec z Mikulova, Ferdinand Grimmel, který obědval na krovu, propadl do hlubiny a přišel o život. Dva roky nemohla stavba pokračovat. Problémy spojené s jeho smrtí se prodlužují až do roku 1860. Je totiž na seznamu vojnou povinných a fara je za šest roků po jeho smrti žádána, aby vystavila „legální důkaz“ ve formě úmrtního listu (Dopis z 12. 11. 1860 – Spisový materiál OSA v Mikulově). 16. listopadu je úmrtní list vystaven. Zajímavé je znění žádosti K. K. Bezirkamtu v Nikolsburgu, v níž se doslovně říká: „Při příležitosti zřícení se věže tamního kostela v roce 1854 přišel o život nádeník …“ Kostel nemohl být podle Hrudičky zbudován v roce 1854, když se v tomtéž roce zřítil a když dva roky nemohla stavba pokračovat. V důsledku havárie byly všechny pilíře a rovněž věž rozebrány, pak do základů položeny kamenné kvádry (Quadersteine) z Krumlova a věž, pilíře i zdivo znovu postaveny.

Hrubá stavba byla dokončena až v roce 1858. Boční oltář Sv. Jiří byl věnován čtvrtláníkem Jiřím Büchingerem, oltář Sv. Panny Marie Apolonií Grandingerovou. Práce na nich byly svěřeny mikulovskému mistru Josefu Arnoldovi a stály celkem 800 zlatých. Hlavní oltář a kazatelna byly pořízeny církevním fondem, zhotovil je brněnský truhlář Budiš za 11.000 zlatých. Oltářní obraz byl rovněž hrazen církevním fondem a je dílem pracovníka Vídeňské akademie výtvarných umění, Michaelem Rieserem (900 zlatých). Rám pro obraz zpracovali již zmíněný brněnský mistr Budiš a sochař Brenneck (221 zlatých). Varhany, opět nákladem církevního fondu, si vyžádaly 1.400 zlatých a zhotovil je brněnský mistr Miška. Tři zvony byly 23. července 1858 upevněny v nové věži a následujícího dne v poledne se rozezněly poprvé. Ještě před dokončením prací (od roku 1859) se bohoslužby konaly na prozatimním oltáři a teprve 8. prosince 1862 byl mikulovským proboštem, baronem von Bartensteinem, za přítomnosti četných hostí, slavnostně vysvěcen.

Nový kostel potřeboval vybavení, na které však církevní prostědky nestačily, a tak pomáhali dobrodinci. Jako prvá je ve farní kornice uváděna císařovna Carolina Augusta, 1) která věnovala na znovuodlití středního zvonu, zhotoveného mistrem z Vídeňského Nového Města, Ignácem Hitzerem, 100 zlatých. Ve výčtu následuje Jakub Kern, rodák z místa, majitel domu ve Vídni, který aniž o to byl požádán, věnoval z vlastního popudu kostelu velký skleněný lustr. Ten se stal „obzvláštním skvostem kostela, každým příchozím obdivován“. Byl 4,5 m vysoký, měl v průměru 2,25 m a vážil 252 kg.

I později je lustr několikrát středem pozornosti. Při požehnání 7. června 1897 uhodil do kostela blesk. Sjel po závěsu lustru mezi věřící, hlavně mezi mladá děvčata, která bleskem i leknutím byla v tom okamžiku ochrnuta. Rozálie Brucknerová byla zraněna na ruce, dcera Matyáše Reinische Jana na následky zranění zemřela. Ostatní dívky se brzy zotavily. Teprve za dva roky byl na kostele instalován bleskosvod (150 zlatých).

Ve farní korespondenci se zachovaly doklady o zamýšlené elektrifikaci lustru z pozdější doby, z období let 1938 – 39.

Obec i fara chtěly do interiéru kostela umístit další čtyři lustry, menší než byl střední, ale rovněž zdobené sklíčky. Není zcela zřejmé, proč k realizaci nedošlo, zda z finančních nebo jiných důvodů. Nakonec byla namontována čtyři kulová osvětlovací tělesa, jež jsou v kostele dodnes. Lustr z roku 1858 byl i přes námitky elektrifiková. 17. června 1938 píše obecním úřadu pracovník Ústředního svazu zemědělských družstev, Moravy, Slezska a Slovenska, ve kterém říká, že „… podle jeho mínění by nebylo správné starobylý lustr přestavět na elektrický, protože cena rekonstrukce je velmi vysoká, a že hodnota lustru tím bude téměř zničena.“ Doporučuje vyslechnout názor architekta.

Původní nabídka firmy Ludvíka Waltera z Drnholce na dodání čtyř krystalových lustrů s patnácti žárovkami za 2.371,03 RM nebyla přijata. Druhá varianta s kulovými osvětlovacími tělesy a také elektrifikace středního lustru přijaty byly, jak vyplývá ze zprávy akademické malířky a restaurátorky Jany Míškové, která lustr v roce 2001 opravovala. Považuje jej za největší svého druhu v republice a odhaduje jeho původ na rok 1860. Zmýlila se jen o dva roky. Třetinu sklíček musela znovu vyrobit, náklady na opravu si vyžádaly 294.000 Kč. Okresní úřad přispěl 180.000 korun, obec a farnost zaplatily 50.000 Kč. Z její zprávy vyplývá, že z celkem 13.518 jednotlivých částí lustru musela třetinu scházejících nahradit, že byla provedena nová koncepce elektrifikace, a že byl instalován nový samosvorný vrátek na spouštění – nikoliv bedna s kamením na posouvání v prostoru půdy – a konečně že zhotovila novou hvězdici kryjící průchod přívodu a závěsu klenbou. Písemný materiál o rekonstrukci je uložen na Obecním úřadě v Březí.

Čtyři lípy před kostelem jsou darem lesního úřadu v Dolních Věstonicích a byly vysazeny v roce 1860. Obvodní zeď přišla na řadu o dva roky později. Od samého počátku je však novostavba provázena problémy. Ve zdech se ukázaly povážlivé trhliny, které se neustále rozšiřovaly a dávaly tušit nejhorší. V domnění, že tašky na střeše jsou pro stavbu příliš velkým zatížením, byly v roce 1874 nahrazeny střechou z pozinkovaného plechu nákladem 6.000 zlatých. Za šest roků nato při bouři byly strženy tašky na věži a poškozeno zakrytí zákristie. Oprava si vyžádala 800 zlatých. I věž byly zakryta pozinkovaným plechem. V roce 1882 popraskaly svorníky zdiva, muselý být nahrazeny novými, silnějšími. Uvažovalo se dokonce o tom, že budou přistavěny opěrné pilíře, pokud by zásah nebyl dostačující.

V roce 1893 se dostal kostel obzvláštní dar. Byl to další zvon, mající v průměru 170 cm. Jeho dárce, pan Matyáš Rotter, za něj zaplatil 900 zlatých.(Jeho péčí a nákladem byla rovněž ve stejném roce pořízena socha Sv. Floriána, patrona hasičů. O rok dříve nechal rovněž pan Rotter na svůj náklad postavit sochu Nejsvětější Trojice na místě bývalého hudebního pavilonu. Při zřizování pavilonu – v červnu 1931 – byla socha přenesena ke hřbitovu.) Zvon byl tak velký a těžký, že nemohl být ve věži kostela zcela umístěn. Měl tato biblická vyobrazení – Lazara s boháčem, Umývání nohou, Vzkříšení Lazarovo, S. Jana Křtitele, Sv. Aloise, Krista na hoře Olivetské a Sv. Matyáše a Alžbětu. Letopočet 1893. Pan Matyáš Rotter zemřel za dva roky, 8. března 1895. Pro zvon byla zkonstruována malá věž před domem č. p. 200. Když se stavěla cesta do Dolních Dunajovic (1899), byla věž odstraněna a zvon přemístěn do dřevěné zvonice v kostelní zahradě. Zde zůstal až do roku 1917, kdy byl odevzdán spolu s dalšími zvony k válečným účelům. Pan Rotter byl oddaným věřícím a pro kostel v Březí zanechal pravděpodobně i část své pozůstalosti. Mikulovský advokát JUDr. Wilhelm Kreiml oslovuje v dopise farní úřad jako dědice po zemřelém M. Rotterovi (datováno 13. červnem 1897 a 4. únorem 1898). Materiál ze zvonice vedle kostela byl použit při pracích na požární zbrojnici.

Ale to se stalo mnohem později při příležitosti další opravy, 8. června 1928.

V roce 1908 bylo přistoupeno k důkladné renovaci kostela a fary. V červenci až září v tomto roce byl kostel vymalován, natřeny lavice, rovněž varhany, byla instalována nová okna s kresbami a sokl opraven „portlandským cementem“. Rovněž fara dostala novou fasádu a nový plot kolem zahrady a uvnitř byla vymalována. Nový kostel Sv. Jana Křtitele je pravděpodobně v této době největším na okrese. Loď je 41 metrů dlouhá, 15 metrů široká a 17 metrů vysoká.

Pomineme-li katastrofické počátky, pak k nejtěžším obdobím pro kostel patří období I. Světové války. Rakousko-uherská monarchie pociťuje velmi záhy potřebu barevných kovů na záchranu mocnářství. Již v lednu žádá 1916 odstranění měděných střech z kostelů (nejenom z kostelů, spis se obrací na všechny starosty a na vedení škol). Z té doby pochází pravděpodobně i nedatovaný soupis všech zvonů. Nejsou uváděny čtyři, jak je z náme z inventury v roce 1804, ale je jich uvedeno pět.

V pořadí největší měl v průměru 90 cm, vážil 410 kg, byl na něm vyobrazen Sv. Jan Křtitel a měl tento nápis:

Diese Glocke ist beigeschaft worden zum beständigen Lobe Gottes un zu Ehren Mariae – Matthias Sieber, Gut(t)äter, Andreas Steindorfer, Küster, Wenzel Reinisch, Bürgermeister. Mich hat gegossen Johann Adam Henglmann in Nikolsburg 1792.

Druhý zvon měřil v průměru 67 cm, vážil 169 kg, byl zdoben obrazem Sv. Josefa. Jména Wladimir Staller, Pharrer, Franz Eigner, Bürgermeister a nápis Sumptibus unionis catholicae Gegossen 1901 – Peter Hitzer.

Třetí v pořadí s průměrem 50 cm a váhou 70 kg, s vyobrazením spoutaného Mesiáše s nápisem Jesus Nazarenus – Rex Judaeorum. Derzeit Pharrer: Anton Kleiner, Gemeinderäte: Johann Eigner, Kaspar Reinisch, Anton Eigner.

Čtvrtý jen o průměru 35 cm a váze 24 kg, s letopočtem 1701 a vyobrazením kříže, sloužil jako umíráček.

Pátým zvonem je tzv. „Rotterův zvon“. V poznámce u seznamu zvonů je doslovně napsáno: Diese Glocke hängt im niedrigen Turme, neben der Kirche – ist leichter entbehrlich und kann die einzige leichter abgenommen werden. – Tento zvon visí na nízké věži vedle kostela. Je spíše (snadněji, lehčeji) postradatelný a může být jediný snadným způsobem sejmut.

Podle protokolu z 27. dubna 1917 byly odevzdány vojsku 3 zvony s letopočty 1901, 1893 (Rotterův) a 1701. Fardní úřad obdržel 4 K za 1 kg, což činilo celkem 4.432 K. 30. července téhož roku byl odevzdán zvon čtvrtý (Sv. Josef). Adresát je v obou případech K. u. K. Artilleriezeugungsdepot Wien. Údaje o zvonech se v některých pramenech poněkud liší. Podle mého mínění jsou nejpřesnější protokoly o předání armádě. Poslední dodávku zvonů doprovázel i malý zvonek z místní školy. 17. prosince přišly na řadu i varhany, 28 cínových píšťal bylo odevzdáno pro válečné účely.

Již v roce 1917 se uvažovalo o náhradě. V prosinci dochází obci nabídka brněnské firmy Hiller, v květnu 1919 putuje již 30 kg těžký zvon z náhradního kovu z Brna směrem jih. Je zasvěcen Sv. Jiří. Myšlenka zakoupení zvonu z řádného kovu se brzy ujímá, 6. srpna 1922 je vytvořeno sdružení, 27. srpna provedena sbírka, která přinesla úctyhodných 7.850 K, za staré zvony z roku 1917 bylo na účtě 800 K a obec věnovala dalších 2000 K. V prosinci potvrzuje firma zhotovení díla o průměru 833 mm, laděného do „čárkovaného C“, vážícího 294 kg. 28. února 1923 je zvon v Březí, 9. března přichází dodávka montážního náčiní a kladka a 18. března je zvon vysvěcen. Po vysvěcení asi za dvě a půl hodiny byl umístěn ve věži a poprvé se rozezněl. K této příležitosti připravuje farář Anton Rosenberg a učitel Wymetal slavnostní čtyřstránkový tisk.
22. května 1923 potvrzuje firma příjem vyrovnání ve výši 2.850 K. Celkové náklady činily 14.000 K. Na zvonu byl (je) nápís: Mich schuf der Bürger frommer Sinn, Mein Klang sei jedem ein Gewinn! Gewidmet von den Bürgern der Gemeinde Bratelsbrunn im Jahre des Heils 1922. – Stvořila mne zbožná mysl občanů, můj hlas budiž každému ku prospěchu. Věnováno občany obce v blaženém roce 1922.

Rok 1928 přináší další důkladnou opravu kostelní budovy. Na stavbě pracují dva architekti a stavitelé, oba z Mikulova, Fr. Czujan a Fer. Kowalsky. Kolem kostela je postaveno lešení, z věže je odbouráno 260 cm zdiva a zhotoveno zastřešení, tak jak je známe z dneška. Věž je opatřena zakrytím z pozinkovaného plechu a opatřena novým křížem. Vzhled upraven novou fasádou, takže její dnešní výška činí přesně 46,90 m. Rovněž střešní vazba byla opravena a střecha opatřena novým plechovým zakrytím. Oprava pokračovala i v příštím roce. Byla dána do pořádku venkovní fasáda celého kostela, připraveny sloupy pro nový plot a starý kříž z věže byl uložen do betonového soklu před kostel u hlavního vchodu. Při práci na věži došlo opět k nehodě, tentokrát skončila šťastně. Klempíř Johann Kopetzky z Hevlína při práci na věži uklouznul a zřítil se. Naštěstí dopadl na nejvyšší pole lešení a vyvázl pouze se zraněním prstů, které si pořezal o hrany plechu, za který se chtěl zachytit.

24. července 1929 byly ve věži namontovány nové hodiny za 12.913 Kč. Bily na dvou zvonech každou čtvrt a celou hodinu. 6. listopadu 1930 byla provedena kolaudace všech oprav. Nebyly shledány závady, kontrolovalo se 26 účtů v celkové hodnotě 266.434,81 Kč. V prosinci 1931 došlo k náhradě 28 varhaních píšťal, které musely být v roce 1917 odevzdány. Práce prováděl mistr. Jos. Petřík z Brna a oprava si vyžádala 2.615 Kč. Úprava interiéru kostela byla odložena na pozdější dobu.

Poslední zprávou důležitou pro dnešního správce kostela je dopis policejní stanice v Mikulově ze dne 1. 2. 1939 (E. Nr. 373), která byla adresovaná Landrátu v Mikulově a která se týkala škod na kostele. Ve spisu se doslovně praví: „Na zadní straně chóru je klenutí v celém ohybu jeden až dva centimetry prasklé. Uprostřed klenutí chóru na zadní stěně spadla 5 až 6 centimetrů silná omítka zhruba v délce dvou metrů. Při zemětřesení v prosinci 1938 se mohla věž naklonit směrem ke straně východu a tak způsobit tyto škody“. V závěru dopisu je formulována žádost o zjištění stavu budovy odbornou komisí.

V roce 2002 jsem s panem Jakešem vyšplhal až ke zvonům do věže, abych se přesvědčil, které zvony jsou v současné době ve službách kostela. Pořídil jsem sice jejich fotografie, ale přístup k nim je tak obtížný, že pokud se týká textu na nich, spoléhám více na sdělení pánů Kuby a Košky, kteří v minulém roce ve věži opravovali okenice a text si opsali. Nejstarší nese nápis: Gegossen von Adalbert Hiller und Witwe in Brünn (je to zřejmě zvon pořízený v roce 1922 a zavěšený v březnu 1923), druhý má nápis: Ulil Kovolit Česká u Brna – Kobeřice – Omnes sancti, orate pro nobis, A.D. 1959. (Všichni svatí, orodujte za nás.) Třetí zvon se nachází v přístavku v kostelní zahradě. Původně mi bylo sděleno, že je prasklý, ale ohledáním na místě jsem zjistil, že tomu tak není, že je to zvon z náhradního kovu (1919), o němž byla řeč dříve. Má jednu stranu vydrolenou srdcem zvonu, je zhotoven z šedé slitiny. Není na něm žádný nápis.

Poslední zajímavou věcí je obraz zavěšený na zadní straně chóru za korpusem varhan. Je na něm viditelný nápis Sv. Jan Křtitel. Údajně byl umístěn na hlavním oltáři prvního kostela v Březí, postaveném v roce 1691. Je však umístěn tak vysoko, že bez vysokého žebře nelze zjistit, zda na jeho zadní straně je zapsáno i jméno malíře: AB GODYN. Byl by to obraz Sv. Jana Křitele, o němž píše kaplan Anton Grösl ve farní kronice z roku 1804.

Eduard Červený

 

Poznámky:

 

• Císařovna Carolina Augusta, Charlotte von Bayern, byla čtvrtou manželkou Františka II.(I.), který žil v letech 1768 – 1835. 6. června byl v Budě korunován na krále uherského, 9. srpna téhož roku v Praze na krále českého. 6. srpna 1806 odmítnul titul římského císaře a oznámil rozpuštění Svaté Říše Římské. Manželství s Carolinou (od roku 1816) zůstalo bezdětné. Carolina zemřela v roce 1873.

 

Prameny a literatura:

 

Anonymní kronika Bratelsbrunnu (Březí), archiv autora.

Farní kronika Březí (Bratelsbrunn), zápisy kaplana Antona Grösla z roku 1804 a další zápisy, SOkA Mikulov, JAF 532 – Archiv fary Březí.

Farní a obecní korespondence, SokA Mikulov, JAF 532 – Archiv fary Březí, JAF 73 – Archiv obce Březí.

Gedenkbuch der Gemeinde Bratelsbrunn, SokA Mikulov, JAF 73 – Archiv obce Březí

HOSÁK, Ladislav: K dějinám obcí břeclavského okresu z let 1504 – 1541. In: Jižní Morava 1967, s. 34.

FRODL, Josef: Geschichte der Markgemeinde Dürnholz und des ehemaligen Herrschaftsgebietes, Dürnholz 1927

HRUDIČKA, Alois: Topografie diecéze brněnské, Brno 1908, s. 481

SCHWETTER, Anton und KERN, Siegfried: Der politische Bezirk Nikolsburg, Nikolsburg 1884, II. díl, s.a. 129 – 141.

Südmährer, roč. 1983 – 2000, SokA Mikulov

VACHA, Brigitte: Die Habsburger – eine Europäische Familiengeschichte