„Obec Prátlsbrun byla malá Vídeň, lidi byli celkem spokojení,“ vzpomínala Anežka Houvorková
Regionální muzeum v Mikulově má ve své sbírce záznam rozhovoru Anežky Houvorkové, která v Bratelsbrunnu / Prátlsbrunu a následně v obci Březí strávila téměř celý život. Narodila se ve Vídni v roce 1906, do obce přišla o šest let později, v roce 1912. Její manžel se jmenoval Antonín Houvorek (nar. 14. října 1901, zemřel 8. listopadu 1970).
Rozhovor proběhl v roce 1985 a dává nám tak nahlédnout do minulosti. Anežka Houvorková zemřela 17. dubna 1992 a je pochována na hřbitově v Březí.
Anežka Houvorková (mezi lidmi známa jako Hovorková), zdroj: foto z náhrobní desky na hřbitově obce Březí
Přestože na náhrobním kamenu má jméno Houvorková, místní její příjmení vyslovovali jako Hovorková, tedy i správné příjmení jejího manžela ve skutečnosti bylo ne Hovorek, ale Houvorek. Že to s tímto příjmením měli těžké i místní, potvrzuje např. i „Březácký zpravodaj“ z roku 2012, vydání č. 2, kde na straně 12 je zmíněn pan Hovorek (v souvislosti s tím, že byl tehdy z obce vystěhován jako politicky nespolehlivý) a ne Houvorek.
Datum konání rozhovoru: 29. září 1985
Redakčně upravil: Mgr. Josef Šuba, Regionální muzeum v Mikulově
Tazatelka: 29. září 1985 v Březí. Od kdy jste tady?
Anežka Houvorková: Su tady od roku 1912.
Tazatelka: A přišli jste z Vídně?
Anežka Houvorková: Narodila jsem se ve Vídni a přišla jsem sem. Rodiče napřed bydleli tam u Jakeše a maminka nechávala šít rukavice pro Vídeň. Materiál přišel z Vídně, moc a moc lidí tady pro ni pracovalo, a všechno se pak poslalo zase do Vídně. Dělala to tak dlouho, až potom koupili tam ten dům, to bývala hospoda, a udělali z toho okurkárnu.
Tazatelka: A kolik jste tam měli asi tak zaměstnaných lidí?
Anežka Houvorková: Já Vám řeknu, že tak deset, ale potom to bylo i víc.
Tazatelka: A to jste dělali pro nějakou fabriku nebo jenom pro obchod?
Anežka Houvorková: Ne, ne, tady strašně moc lidí sázelo okurky a všichni to dávali do okurkárny. Ale bylo tady víc okurkáren. Ty buď byli posílaly vagóny do Jihlavy a to všechny… Aj autem sem přišli pro okurky a my jsme byli velice rádi aj, když přišli večer, aby ráno bylo zase zboží pryč, protože okurky jsou takové… Těch okurkáren tady bylo moc, to byla Doleta, to bylo družstvo, a potom, no aspoň sedm osm okurkáren. Ty okurky se zpracovaly, to se do sklinky, aj rajčata všechno, to se zpracovalo a potom se to prodalo ve velkém aj v malém. A ty malí lidi, kteří neměli dost polí, ti šili ty rukavice. A potom se dělaly síťky do vlasů, ale to už potom ne tak dlouho, ty rukavice se šily až do pětačtyřicátého roku, ale ty síťky na vlasy už ne. A potom ty knoflíky, ty pelmonto knoflíky, to bylo moc a moc lidí zaměstnaných. Jenom ten majitel zemřel a žádný to nepřevzal. Ale řekněme, že ty lidi, kteří to dělali, ti se mohli víc dovolit než ostatní. To říkal každej obchodník, ty se můžeš koupit hedvábné punčochy a my ne. No, tak to bylo tak.
Obchodů bylo moc a já Vám řeknu, že hospod taky. V hospodě, tady co byl národní výbor, paní, tam se každý den vařil v kotlu guláš. To v začátku, jak ty okurkárny ještě nebyly, tam se vozily ty okurky na to místo, tam se to odkoupilo a každý šel na guláš. Lidi byli takoví veselí víte, opravdu to bylo veselé.
Tazatelka: A tam byl nějaký park? V té hospodě.
Anežka Houvorková: Podívejte se, co teďka dělali, to nebylo, ne. To bylo místo, kde byly hody, tam hrála muzika, tam se tančilo a všechno se to odehrávalo tam, víte. Teďka tam udělali park, tak to nepoznáte. No, ale lidi byli celkem spokojení a žili spokojeně. Tady se vždycky říkalo, že je tady malá Vídeň. Oni opravdu ti lidi nebyli bohatí. Bohatí lidi byli velký sedláci, ale všichni měli, co potřebovali a byli spokojení.
Tazatelka: A nějaké ty nástroje nebo stroje ty lidi měli? Měl každý doma nějakou dílnu? Na ty rukavice.
Anežka Houvorková: Na ty rukavice měl každý svůj stroj, to musel mít.
Tazatelka: Kolik lidí to asi dělalo?
Anežka Houvorková: Já Vám řeknu, že to dělala nejmíň jedna třetina lidí.
Tazatelka: A zkusila byste si odhadnout kolik tady asi bydlelo lidí v té době?
Anežka Houvorková: Já nevím. Ale řeknu vám, kdo měl pole, ten to nedělal. To dělala jedna šichta lidí. Oni tenkrát už byli sociální demokrati, víte, a taky to nebylo z této strany, taky to nebylo lehký. Já vám řeknu, tam dole, kde bydlí Kopecký, tam bydlel, jak se to říká… No, na nádraží… Přednosta. Paní, on měl děcka, moc hodné děcka. Paní, ale on tak žádného nechtěl, protože on to opravdu tenkrát, to sociální demokrati ještě nebyli tak, víte… Ale až do smrti nebyl uznaný, až do smrti. To byli taky takový věci, víte, který nebyly pěkný. A děcka tím trpěly, děcka měl ohromné.
Tazatelka: Vy jste říkala o těch obchodech, tak tady byl obchod na tom rohu, jak je teď?
Anežka Houvorková: Ano. To byl největší obchod. A potom byl vedle Veverka, to byl takový malý obchod, vzadu byl Horák, to byl taky malý obchod, on byl obchodníkem aj pekařem, ten Horák. A potom byl Subr, to byl taky pekař aj obchodník, potom byl Supareč, ten byl dole, kde je Šebesta. No a všichni měli svoje zákazníky.
Tazatelka: A tady na tom místě, jak bydlela paní Klvačová, tam bylo co?
Anežka Houvorková: To byl krejčí. Krejčích tady bylo taky víc. Aj ševci byli.
Tazatelka: Trafika tady byla taky?
Anežka Houvorková: Taky. Ale já si teďka momentálně nevzpomínám. Byla tam, kde dneska bydlí paní Dobiášová, navrchu, tam byla, ano.
Víte, potom já jsem se v jednatřicátým roku vdávala a šla jsem odsud pryč. No a začalo to… To už dělali velkou ostudu mezi lidma s politikou. To byl jeden proti druhému, víte. Celé to velké, pěkné, řekněme, pěkné přátelství, co bylo mezi lidma, bylo ukončeno, víte. Já jsem to už viděla z dálky, ale to bylo nemožný, tady byli fanatický nacisti a fanaticky proti těm. Ale dneska se nakonec nevěří žádnému… Ti, co byli ti nacisti, ti se ztratili.
Tazatelka: A když jste se vdala, tak vy jste potom odešla?
Anežka Houvorková: Jo, můj manžel byl četníkem a sloužil jedenáct roků v Mikulově, víte. Kvůli tomu já taky neumím česky. Potom byl jeden rok byl v Pohořelicích. No a přišel osmatřicátý a šli jsme honem do vnitrozemí. A byli jsme potom šest roků v Rajhradě. On sloužil v Rajhradě.
Tazatelka: A vy jste se potom vrátila do Březí až kdy?
Anežka Houvorková: Aj, co vám mám vykládat. Celé to neštěstí bylo, že oni manželovi dali tu penzi bez penze. To byl začátek všeho. Já jsem tady měla rodiče, my jsme měli rakouskou příslušnost, takže rodiče nemuseli pryč a nešli pryč. Protože tata myslel, že to není možný, no tak starý lidi, to nemůže být možný, tak tady zůstali. Oni tady taky zemřeli, oba měli pětaosmdesát roků, když zemřeli. A my, co vám mám říct, v padesátém roce jsme byli vystěhovaný. Tenkrát říkali, kdybyste nic nedělali, nebyli byste vystěhovaný, ale nás bylo třináct rodiny vystěhovaný. To byl ten, byl partyzánem, ten, jestli si vzpomínáte, Černý, byl vystěhovaný. My nevíme proč, někomu se nelíbili, oni taky lidi byli volaní tenkrát, proč byli vystěhovaní. Mému manželovi říkali, že teďka bude těžká služba na hranici. To byla výmluva. Pernesovi říkali, vaše manželka velice zná hranice. Ten se úplně zbláznil, a říkal temu, co tady byl: „No a tvoje stará, ta tady bydlela za Němců, ta nezná hranice?“ A dal se spráskat. No zkrátka, tam zase říkali, kdyby nic nedělali, tak by jich nevysídlovali. Takže ten život byl velice těžký. Já jsem dělala v JZD hned, jak kdyby nic, já jsem měla lepší povahu, já jsem to vzala, jak to bylo a pracovala jsem tam. Ale potom mi Jarmily manžel -pomohl zpátky. Já jsem koupila ten dům tady, ale manžel nechtěl, manžel byl uražený, protože svůj národ, no ne? Já jsem vždycky říkala, že mě žádný nemůže urážet, protože já… Tak jsme šli zpátky. A jak to všechno skončilo víte.
Tazatelka: To nevadí, ale může se to říct.
Anežka Houvorková: Já vám řeknu, já jsem se sem vrátila a šla jsem zase do JZD. A slečno Jano, já vám musím říct, já jsem šla do penze z JZD a manžel zemřel, v sedmdesátem roku, v listopadu. A v lednu jednasedmdesát mě vyškrtli z JZD a od té doby já nejsu členka a nemám ani tolik paní! Já si už ani… Ne, nedá se nic dělat. Já bych mohla jít kam bych chtěla. Ale já vám musím říct to jedno, Marčík byl předseda JZD. Kdyby byl Marčik, tak by se toto nestalo, to vám musím říct, protože on byl doopravdy čestný člověk. Ale ty lidi mě neznají a ti, co mi chtěli škodit, ti toho využili. Tak je to.
Tazatelka: Dobře.
Konec přepisu.
Původní nahrávka pochází ze sbírky Regionálního muzea v Mikulově