Ludvík Fojtík a Prátlsbrun podruhé - Vojenský ústřední archiv promluvil, nové informace

Ludvík Fojtík a Prátlsbrun podruhé – Vojenský ústřední archiv promluvil, nové informace

Předchozí článek o Ludvíku Fojtíkovi, který se do obce Prátlsbrun poprvé dostal v roce 1945 a našel zde nový domov, zaujal podle ohlasů nejednoho současného obyvatele obce Březí. A byl to tak hlavní důvod pro sepsání tohoto druhého článku.

Postava v obci to byla svým způsobem výrazná. Pojďte se mnou nahlédnout do nově zpřístupněných materiálů ohledně jeho odbojové činnosti do roku 1945 a okrajově se společně podívejme na to, jak lidé v obci Prátlsbrun (od r. 1950 obec Březí) působili na pana Fojtíka, a jak pan Fojtík zároveň působil na ně.

Na úvod bych chtěl připomenout, že tento článek je psán za účelem zprostředkování historických materiálů především v souvislosti s jeho odbojovou činností během 2. světové války a v souvislosti s obcí Prátlsbrun / Březí, nikoliv za účelem hodnocení politických stran a státních zřízení.

Níže uvedené archivní informace by se mi nepodařilo získat, kdybychom nežili v době, kdy je značná část archivů veřejně přístupná. Berte níže zprostředkované informace z archivu jako otisk doby, který bych vám ještě před pár lety nemohl z tolika zdrojů přinést.

Předmluva a připomenutí základních informací

Pan Ludvík Fojtík byl s obcí Prátlsbrun spjat od roku 1945 až do svého skonu v roce 1985, další informace jsou uvedeny v mém prvním článku o Ludvíku Fojtíkovi. V kronice obce Březí bylo po jeho skonu dokonce dvoustránkové shrnutí jeho životní cesty, ale v tomto článku budu vycházet především z archivních informací, které se mi podařilo získat.

Poprvé se v obci objevil po skončení 2. světové války v roce 1945 při ostraze hranic – na počátku ve složkách Sboru národní bezpečnosti, přičemž se brzy do Prátlsbrunu přistěhoval.

Jak taková služba v obci Prátlsbrun v prvních měsících po skončení války probíhala, ještě před příchodem Ludvíka Fojtíka, si lze přečíst ve dřívějším článku Aby veřejný pořádek nebyl porušen … Činnost příslušníků Velitelství stanice Národní bezpečnostní stráže Prátlsbrun v květnu a červnu 1945.

Ale zpět k Ludvíku Fojtíkovi – služební poměr jako vrchního strážmistra mu byl z moci úřední zrušen na začátku roku 1950, profesně se zapojoval do správy samotné obce Prátlsbrun / Březí. Později se zapojoval do dalších správních aktivit na Břeclavsku. To vše lze nalézt už ve dříve zmiňovaném článku Ludvík Fojtík – cesta četníka od Užhorodu přes Bernau po Prátlsbrun.

Co přináší nový článek?

V tomto novém článku naleznete popis jeho odbojových aktivit, okrajově také informace, jak po válce musel své aktivity čas od času opětovně dokládat. Jak jsem se dozvěděl, řada informací v tomto rozsahu je zveřejněna vůbec poprvé. Z historického pohledu je také zajímavé anonymní podání na pana Fojtíka z konce roku 1982, kde anonymní pisatel (dle významu textu byl z obce Březí) žádá o prověření druhoválečných odbojových aktivit pana Fojtíka a popisuje způsob, jak měl Ludvík Fojtík údajně přijít v obci k přidělenému domku, kde s rodinou později bydlel.

Dodatečná drobnost na závěr článku: nečekané rozšíření informací o předválečný rok 1938 a 1939

Po ukončení mého bádání jsem nečekaně shodou náhod obdržel informaci od Jana Lakosila, že v knize Ztracené varty: Strážci šumavské hranice se vyskytuje opis hlášení jakéhosi Antonína Fojtíka z roku 1938 a jeví se, že by to mohl být ve skutečnosti Ludvík Fojtík. Zdá se, že došlo v knize k záměně jeho jména za Antonína, protože právě Ludvík Fojtík byl v roce 1938 v dané době členem jednotek Stráže obrany státu. A byl jak na Zakarpatské Ukrajině, tak i ve Vyšším Brodě, jak jsem mohl ověřit z jiných materiálů.

Hlášení Ludvíka Fojtíka z roku 1938 tedy dodatečně přikládám na samotný konec článku. V tomto případě je mým jediným zdrojem výše zmíněná kniha (stránky 155 a 156) od autora Radana Láška z nakladatelství Codyprint, kterému děkuji za možnost zveřejnění uvedeného textu v tomto mém článku.

Další doplnění ze dne: 14. června 2022

Rudolf Starý, občanským jménem Ludvík Fojtík (ročník 1939), mi věnoval knihu Jednotka určení SOS, díl třetí opět od vydavatelství Codyprint a autora Radana Láška, kde na stranách 231 až 234 lze nalézt hlášení Ludvíka Fojtíka, včetně jeho dobové fotografie z období jeho služby na Zakarpatské Ukrajině.

Toto další doplnění opět přikládám na konec článku a zároveň opětovně děkuji Radanu Láškovi nejen za možnost zveřejnění textu týkající se Ludvíka Fojtíka, ale i za možnost použití dobové fotografie Ludvíka Fojtíka z jeho knihy. Ludvík Fojtík sice není na popisku fotografie v knize uveden, ale bez sebemenších pochybností je to on. Jedná se o tak prozatím o jedinou dochovanou fotografii Ludvíka Fojtíka z období existence jednotek Stráže na Obranu Státu, dle popisku z listopadu 1938.

Pojďme tedy nejdříve k dokumentům z Vojenského ústředního archivu

Ludvík Fojtík v roce 1971 popisuje své aktivity z let 1939 až 1945

Původní třístránkovou souhrnnou zprávu sepsanou panem Fojtíkem jsem pro snazší čitelnost přepsal a do textu nijak nezasahoval.

Je dobré ještě připomenout, že tento rozsahem největší popis vlastních odbojových činností vznikl až v roce 1971, tedy několik desítek let po skončení války. Na jiném místě v tomto článku se nacházejí i starší popisy a výpovědi, ještě ze 2. poloviny 40. let, ale nejsou tak podrobné. Moji snahou je pouze zmínit, že jakékoliv výpovědi a prohlášení jsou obvykle nejpřesnější tehdy, pokud jsou zaznamenány co nejdříve po nastalých skutečnostech.

Zpráva o odbojové činnosti.

Koncem měsíce března 1939, t.j. hned po okupaci naší vlasti německou armádou jsem se zapojil do domácího odboje. Navázal jsem spojení se štkp. Daňkem a štkp. Šelepou z Rohatce, Emilem Pouchlým z Hodonína, Dr. Strakou, advokátem z Hodonína, bytem v Lanžhotě, postupně pak s dalšími členy skupiny Obrana národa.

Dr. Straka byl zapojen do organizování a převodu naších vojáků do Polska. Zapojil mne do této akce a měli jsme umluveno, že půjdeme s posledním transportem i my. Činnost však byla prozrazena a Straka jen náhodou ušel svému zatčení a byl dopraven do Sklářské chaty v Buchlovských lesích. Měl jsem jej přepravit do Polska. Jeho vedoucí kanceláře Procházka se se mnou sešel u hřbitova v Hodoníně, kde mě měl předat peníze a potřebné věci pro Straku. Při schůzce mi však řekl, že Straka jest již na cestě do Polska. Tím se můj útěk do Polska neuskutečnil.

Na rozkaz štkp. Šelepy jsem v roce 1938 společně s prap. Imrychem a strážm. Halouzkou zakládal v Rohatci a Sudoměřicích odbojové skupiny v síle 10 mužů a to tak, aby byli od různých zbraní. V případě ukořistění zbraní měly tyto býti ihned použity. Ve skupině měli vždy pouze 3 lidé o sobě věděti, aby při prozrazení nebyla zatčena celá skupina. Pokud si pamatuji měl jsem ve skupině Ant. Froliána, jeho bratra, Emila Jüstla a jeho bratra, Fr. Slezáka, Cigánka, Nováka a další.

Na rozkaz štkp. Šelepy jsem v Sudoměřicích zakládal skupinu, které měla za úkol převáděti vojáky, letce, osoby pronásledované atd. přes Protektorátní hranici na Slovensko. Tato skupina řízená plk. Schwarczem a štkp. Šelepou /Schwarcz byl z Prahy/ byla nejlépe organizovanou skupinou, která převádění na moravských hranicích prováděla.

Do této akce byl zapojen prap. Imrych, šstrážm. Malíšek, strážm. Halouzka, Jindřich Šiška, Bartys, Fr. Krůtil – dřívější starosta v Sudoměřicích a další.

Do této skupiny jsem také získal Ant. Bučka ze Sudoměřic, který pak byl vedoucím převáděcí skupiny v Sudoměřicích.

K dojednání podrobností jsem Ant. Bučka – nynějšího plk. MUDr. primáře voj. nemocnice v Praze – poslal pod heslem: „Pane Šelepa posílá mne k Vám pan Holub z Radějova“, což bylo pro tento případ smluveným heslem.

Převáděcích akcí jsem se podle možnosti osobně zúčastňoval, nebo jsem zajišťoval bezpečnou přepravu a příchod osob do Sudoměřic k Bučkovi nebo Krůtilovi , odkud pak byly převáděny na Slovensko.

Že to nebylo lehké jest zřejmé z toho, že jak v Rohatci tak i v Sudoměřicích byly silné oddíly Grenczutzpolicei.

Činnost byla prozrazena a přes 20 členů skupiny bylo zatčeno. Schwarcz, Šelepa a další byli propraveni a asi 14 členů skupiny se z koncentráků nevrátilo.

Díky MUDr. plk. s. Bučkovi, Emilu Pouchlému a Šelepovi nebyli někteří členové v Rohatci a Sudoměřicích prozrazeni a Gestapem zatčeni. /Já, Krůtil, Imrych, Halouzka a další/.

Po zatčení Schwarcze a Šelepy bylo spojení s vnitrozemím přerušeno, zatčením A. Bučka a dalších organizované převádění bylo rovněž přerušeno.

V zimě v roce 1940 / 1941 činnost skupiny zanikla.

Pokračoval jsem však s prap. Imrychem v ojedinělých případech v převádění osob na Slovensko a to za pomoci Jana Antoše /předz. Jureva/ z Rohatce, který má na druhé straně řeky Moravy louku a sad a dojížděl tam větší loďkou, kterou seno a ovoce převážel.

Po úředním vystřižení krátkovlnných cívek ze všech radiopřijímačů jsem se seznámil s jedním rádiomechanikem z Brna, který mi dal návod na zhotovení náhradních krátkých vln. Na jeho jméno si nemohu vzpomenout. Skutečně byla to velmi jednoduchá věc. Isolovaný měděný drátek, v polovicě se udělal smyčka a třeba na zátku od piva se udělalo 6 závitů v pravo a 6 v levo, konce se odizolovaly a zavěsily ze zadu na určité vývody a krátké vlny fungovaly. Na krátkých vlnách se chytal Londýn, Moskva a další stanice. Říkali tomu čurčilek.

Těchto jsem pak nadělal skutečně hodně a to všem osobám, kterým se dalo i po krátké známosti důvěřovati. Prostřednictvím bratra Jana se to dostalo i do Zlína /Gottwaldov/, což pak bylo později v roce 1944 příčinou mého zatčení. Viz též zprávu Gestapa o zatčení, kde je uvedeno, že v roce 1943 jsem toto zhotovoval v Luhačovicích. Cívku jsem udělal po A. Kubača a když jsem mu v jeho bytě ukazoval kam to má zapojit, přišel lázeňské host Ploch z Prahy, který byl u Kubače ubytován. Spojení jsem proto neuskutečnil, jelikož Ploch jako starý člověk byl mluvka a měl jsem k němu nedůvěru. Jak se později ukázalo odůvodňěnou.

Asi v měsíci červnu 1942 jsem se prostřednictvím Martina Frolce, velitele skupiny „Moravská Rovnost“ v Ratiškovicích zapojil do této skupiny. V této skupině jsem pracoval až do mého zatčení dne 26. 6. 1944. Skupině jsem podával zprávy o kterých jsem se jako příslušník sboru dověděl, dále o pohybu německých vojsk po silnice k polským hranicím, zprávy o průjezdu vojenských vlaků přes Rohatec, t.j. množství, jaká vojska zbraně atd.

Vyrozumíval jsem občany uprchlé z Říše o chystaných raziích, takže při zátazích nebyli dopadeni. Na žel stanici Hrušky, kam přicházeli uprchlíci z Německa přes Protektorátní hranici u Staré Břeclavě, jsem prováděl zjištění, zda je na nádraží všechno v pořádku. V případě pohybu nějaké podezřelé osoby jsem jim nakupoval lístky a tito pak naskakovali do vlaku za jízdy z druhé strany. Ve vlaku jsem pak daval pozor, zda se nekoná ve vlaku kontrola, kterou prováděli Němci.

Když jsem se od strážm. Halouzky dověděl, že do zajišťovacího lágru ve Svatobořicích se mohou čas od času zasílati zajištěným balíky, zasílal jsem tyto s manželkou na Halouzkou sdělenou adresu z pošty Hodonína, samozřejmě vždy pod jiným jménem.

Podle potřeby jsem přispíval na fond odboje.

Pro skupinu jsem dodal 1 pušku s náboji a 1 pistoli s náboji. Snažil jsem se opatřiti další zbraně a proto jsem navázal styk s občanem Drobílkem, který pochází z blízké obce u Uh. Hradiště a který byl u Werkschutzu, myslím velitelem jedné směny. Jmenovaný mi slíbil dodati bedničku granátů z továrny. Měli jsme umluveno datum a že mi ji předá na záchodě v Újezdě u Luhačovic, kde vlak několik minut zastavuje a je tam spoj od Luhačovic. V určenou dobu však místo Drobílka přišel jeho kamarád, který mi sdělil, že Drobílka vzalo Gestapo a bednička granátů jest na strážnici. Jak to pak vše dopadlo nevím, jelikož po osvobození jsem po jmenovaném nepátral.

Asi v měsíci květnu 1944 přijel za mnou do Rohatce Ladislav Bartoš, který byl zaměstnán na obci v Bystřici pod Radhoštěm a který byl zapojen na odbojovou skupinu vedenou vrch. strážm. v.v. Filipem. K této skupině byl vysazen parašutista Ant. Bartoš. Tento jej za mnou vyslal s úkolem, abych na Hodonínsku zakládal odbojové skupiny, které pak budou vyzbrojeny shozem z letadel. Přitom mne však požádal o nějaké zbraně a náboje. Uvedl, že mají pouze pistoli bez zásobníku. Dal jsem mu proto zásobník od mé služební pistole /měli jsme 2 zásobníky k pistoli/ a dal jsem mu asi 40 – 50 nábojů. Zásobník jsem si pak opatřil od zbrojíře z Brna.

Po celou dobu okupace jsem přechovával mimo zbraní výše uvedených tyto zbraně:

1 pistoli FN, ráže 9mm s náboji
1 troják ráže 16x16x7,5 R s náboji
1 brokovnice ráže 16×16

Mimo to 1 loveckou zbraň, kterou mi při zatčení zabavilo Gestapo.

Pistoli FN jsem v dubnu 1950 po mém propuštění od SNB předal svému nástupci s. Josefu Drlíkovi, jelikož jsem ji měl bez dokladů. Tuto jsem dostal jako odměnu od kpt. Kocůna za zneškodnění maďarského teroristy v říjnu 1938 – samopalníka – který nám zastřelil závod. Klapala a postřelil záv. Němečka a mimo samopalu měl i pistoli.

Bylo to u Perechresné na Zakarp. Ukrajině, pod Polskou hranicí, kam jsme při přestřelkách v horách skupinu teroristů zatlačili.

Troják jsem po osvobození prodal, obč. Josefu Sečkářovi z Mor. N. Vsi, jelikož jsem byl prostředků a byt mně byl při bojích v roce 1945 vykraden.

Brokovnici jsem z těchže důvodů prodal bratrovi Rudolfovi, bytem Lanžhot.

Na závěr bych chtěl říci, že jsem nevynechal ani jednu příležitost, ve které by šlo o čin proti okupantům.

V Březí dne 6. června 1971

Vlastnoruční podpis (Fojtík L.)
Fojtík Ludvík,
Březí čp. 137, okr. Břeclav.

Zdroj dokumentu

Další jednotlivé svědecké výpovědi z roku 1947 ohledně činnosti Ludvíka Fojtíka za období 2. světové války

Níže přikládám ve zkrácené podobě přepisy několika dalších svědeckých výpovědí ohledně činnosti pana Fojtíka, tentokrát z roku 1947. V textech je možné nalézt ještě oslovení „bratr“, od roku 1948 se už většinou vyskytovalo jen označení soudruh – se zkratkou „s.“.

Výpovědi podávají:

Škpt. Antonín Bartoš (tehdejší velitel Clay – Eva),
Martin Frolec z Ratiškovic, velitel skupiny „Moravská rovnost“,
plk. just. JUDr. Michal Straka,
Jindřich Šiška a MUC. Antonín Buček

Potvrzuji illegální činnost Ludvíka Fojtíka, který se mnou pracoval jako zpravodajský org. dův. pro okres Uh. Brod od května až do zatčení gestapem.
V této době dodával do Bystřice pod Hostýnem krátké zbraně a granáty.
Prohlašuji že vrchní strážmistr Ludvík Fojtík nar. 26. X. 1910 v Lanžhotě bytem v Prátlsbruně čís. 350, byl ve spojení s naší skupinou „moravské rovnosti“ u které jsem byl vedoucím pro okolí Ratiškovice.
Jmenovaný nám dodával správy opatřoval zbraně a střelivo pro illeg. pracovníky této skupiny.
Dále pomáhal zásobovati uprchlé ruské zajatce, které naše skupina ukrývala a pak odesílala dále.
Pan vrchní strážmistr Ludvík Fojtík, rodem z Lanžhota, nyní v Prátlsbruně, spolupracoval se mnou po 15. III. 1939 až do mého útěku za hranice na přepravování osob ohrožených na životě za hranice. V tomto směru prokázal svou neohrožeností a zavilým odporem k Němcům neocenitelné služby.
Týž byl rozhodnut odejíti se mnou ve vhodnou chvíli za hranice za účelem vstupu do naší voj. jednotky, avšak události ho předešly na tolik, že nakonec musel zůstati doma. Leč ani tehdy nezahálel, neboť podle relací věrohodných osob pokračoval v započaté práci a spolupracoval s škpt. Šelepou z Rohatce.
Znám vrchního strážmistra Fojtíka jako člověka velmi statečného a odvážného, na něhož v nejhorších dobách bylo lze se naprosto spolehnouti.
Podepsaný prohlašuje, že p. Ludvík Fojtík, bytem v Prátlsbruně, okres Mikulov byl aktivním členem domácího odboje od r. 1939. Jeho hlavní činnost spočívala v převádění osob prchajících do zahraničí. Šlo zejména o let. důstojníky čsl. armády. Vedoucím byl br. Fr. Šelepa, kap. v záloze, popravený v Berlíně.
V době illegální činnosti poznal jsem br. Fojtíka jako nanejvýš charakterního muže, přátelského a ochotného pomáhati prchajícím důstojníkům svědomitě a nezištně. Po mém zatčení v červnu 1940, pokračoval v činnosti dále a teprve jeho zatčením přestaly poslední zbytky naší skupiny pracovat.

Zdroje

Osvědčení a výpovědi z roku 1948 potvrzující činnosti Ludvíka Fojtíka za období 2. světové války

Několikrát pan Fojtík musel dokládat své aktivity, ať už z důvodů kontroly, anebo při poskytnutí výhod zohledňující jeho odbojovou činnost.

I na základě těchto důkazů mu bylo vydáno osvědčení podle zákona 255/46 Sb. – Zákon o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození.

Pro ilustraci jsem náhodně vybral jeden rozsáhlejší dokument z roku 1948 a jeho obsah přepsal do textové podoby pro snadnou čitelnost.

Prohlášení.

Podepsaní místopřísežně prohlašujeme, že jsme od vrch. strážm. Ludvíka Fojtíka v době okupace obdrželi a neb tomuto předali následující zbraně:

1/ Já Martin Frolec, krejčí z Ratiškovic čp. 556 obdržel jsem od vrch. strážm. Fojtíka 1 karabinu vz.95 s 85 náboji a 3 pistole vz.24 s 56 náboji, kteréžto zbraně byly v dobrém stavu a byly použity skupinou „Moravská rovnost“ při osvobození obce Ratiškovic a pak odebrány RA.

2/ Já Ladislav Bartoš, vrch. resp. fin. stráže ve Valticích, obdržel jsem od vrch. strážm. Fojtíka 2 pistole vz. 24 se 40 náboji, 1 zásobník k pistoli vz. 24, kterou jsem měl bez zásobníku, 1 něm. pistoli ráže 9 mm a 18 kusů ručních granůtů, které byly v dobrém stavu a byly použity skupinou „Clay – Eva“ při osvobozování města Bystřice pod Hostýnem RA a čs. armádou. Granáty byly jmenovaným odcizeny v roce 1942 z něm. voj. vlaku v Podivíně.

3/ Já Antonín Frolián z Rohatce, předal jsem vrch. strážm. Fojtíkovi v roce 1939 2 pistole vz.24 s 32 náboji, které pocházely z voj. skladiště v Hodoníně a které jsem získal před obsazením kasáren něm. vojskem v měsíci březnu 1939.

4/ Já Hermína Šelepová z Rohatce prohlašuji, že jest mi známo, že vrch. strážm. Fojtík byl ve spojení s mým popraveným manželem Fr. Šelepou a že manžel mu dal zbraně a zápalné deštičky, kterým říkali „Termit“. Dále jest mi známo, že manžel ukrýval zbraně i s lehkým kulometem, které přivezl z kasáren z Hodonína před obsazením něm. vojskem a že s vrch. strážm. Fojtíkem jednal o jejich přemístění a to z toho důvodu, že o jejich úkrytu měl věděti býv. vzdělavtel Sokola Butta, který se dal k němcům. Zbraně byly mým manželem přemístěny a jelikož přemístění provedl sám a to v nepřítomnosti vrch. strážm. Fojtíka, který byl z Rohatce odvelen a můj manžel byl v té době zatčen – není jejich úkryt znám. Vrch. strážm. Fojtík po zatčení mého manžela pátral po těchto zbraních na různých místech, ale zbraně nebyly do dnešního dne nalezeny.

5/ Já vrch. strážm. František Imrych z Rohatce prohlašuji, že jest mi známo, že vrch. strážm. Fojtík měl po dobu okupace ukryty zbraně a že od popraveného Fr. Šelepy obdržel též zápalné deštičky zvané „Termit“. Tuto okolnost dále může potvrditi strážm. Otto Halouzka, po dobu okupace zařazený na stanici Rohatec, kterému vrch. strážm. Fojtík dne 25. 6. 1944, t.j. den před zatčením vrch. strážm. Fojtíka tomuto 1 deštičku předal. Dále jest mi známo, že vrch. strážm. Fojtík ukrýval pistoli FN ráže 9mm, kterou přivezl v bochníku chleba po obsazení Pod. Rusi maďarským vojskem přes Rumunsko, Jugoslavii a Rakousko a kterou měl ukrytu pod střechou a tuto po návratu z německého vězení dne 25. 5. 1945 předemnou z úkrytu i se 106 náboji vzal a do vystrojení a vyzbrojení používal jako zbraň služební.

Následuje mnoho podpisů a razítek.

Ve spodní části je pak dovětek:

Pravdivost podpisů Antonína Floriána z Rohatce, čp. 419 a Hermíny Šelepové z Rohatce, čp. 371 potvrzuji!

Rohatec, dne 23. červene 1948.

Velitel stanice:
vrch. strážm. Imrych

a následuje podpis pana Imrycha

Zdroj dokumentu

Prověřování Ludvíka Fojtíka a různá potvrzení napříč obdobími

Ve spisech Vojenského ústředního archivu jsou dochované nejen svědecké výpovědi jeho spolubojovníků ze 40. – 70. let, ale i výpovědi a hlášení, které rozebírají politickou, státní a osobní spolehlivost Ludvíka Fojtíka napříč obdobími.

Pokud bych se měl pokusit o krátké shrnutí, menší část materiálů je z roku 1945, další jsou z let 1947 – 1948. Relativně velký počet dokumentů je datován mezi roky 1969 až 1972. Poslední materiály jsou pak až z roku 1982.

Z pohledu událostí by se tyto úseky daly laicky popsat jako:

období těsně po skončení války – doložení jeho aktivit a činností do skončení 2. světové války v roce 1945
poválečné období mezi rokem 1945 až únorem 1948 – období detailnějšího ověřování jeho činností, uznání zásluh během odboje, povýšení, pan Fojtík žádá o přidělení domku v obci Prátlsbrun
období prověřování jeho spolehlivosti po změnách v organizaci státu – po únoru 1948
období po roce 1950 – z moci úřední zrušení služebního poměru u bezpečnostních složek
období po srpnových událostech roku 1968 a změnách dochází následně v roce 1969 k dalšímu prověřování a nutnosti doložení jeho činností, později pan Fojtík žádá o rozšíření uznání jeho odbojových aktivit v souvislosti se žádostí o důchod
období 80. let – na Ústřední výbor Komunistické strany Československa v listopadu 1982 dochází anonymní podání a žádost o prověření jeho osoby z pohledu jeho odbojové činnosti a majetku

Není účelem popsat všechna potvrzení, ale např. na konci 60. a začátku 70. let potvrzení o odbojové činnosti Ludvíka Fojtíka poskytli:

MUDr. Antonín Buček, Praha – potvrzení odbojové činnosti
Jindřich Šiška, Břeclav – potvrzení odbojové činnosti
František Krutil, Sudoměřice – potvrzení odbojové činnosti
Josef Kotásek, Ratíškovice – potvrzení odbojové činnosti
Martin Frolec, Ratíškovice – potvrzení odbojové činnosti

a už v roce 1969 musel Ludvík Fojtík zároveň nově dodat potvrzení i od Místního národního výboru domovské obce Březí, že místní orgán doporučuje souhlas k žádosti o Osvědčení podle zák. čís. 255/1946 Sb. – Vyjádření místního (obvodního) národního výboru k žádosti o přiznání charakteru účastníka odboje.

Předseda MNV Březí J. Kadrnka žádost Ludvíka Fojtíka tehdy doporučil s odůvodněním:

Jest člen KSČ – ve straně jest stále ve funkcích. V roce 1952 – 1956 byl tajemníkem MNV – pak prac. ONV Mikulov, od roku 1960 opět tajemníkem a pak předsedou MNV v Březí, od roku 1968 jako neuvolněný tajemník MNV Březí.
Má zásluhy na socializaci obce a založení JZD, kterému byl velkou oporou. Jest činným též v masových organizacích.
Od roku 1945 jest stále veřejně činným, svěřené funkce vždy vykonával obětavě a svědomitě.

Z dokumentů vyplývá, že pro získání osvědčení tak bylo nutné získat nejen potvrzení o odbojové činnosti samotné, ale také získat doporučující vyjádření Místního národního výboru a i dalších stranických orgánů v okrese.

A podle dokumentů bylo Ludvíku Fojtíkovi nové osvědčení a v rozšířené podobě dne 20. III. 1972 ze strany Ministerstva národní obrany vydáno, přičemž původní z roku 1948 tak pozbylo platnost.

Zdroje

Anonymní podání z obce Březí na Ludvíka Fojtíka v roce 1982

Jak jsem už na začátku článku stručně zmiňoval, ve složce jsem také našel informaci, že na pana Fojtíka bylo učiněno anonymní podání v listopadu 1982, které bylo zasláno na Ústřední výbor Komunistické strany do Prahy.

Anonymní autor žádal o prověření ohledně odbojové činnosti Ludvíka Fojtíka, zároveň ve druhé části autor podání zmiňuje údajné skutečnosti ze 2. poloviny 40. let.

Zajímavostí je, že autor žádá o prověření skutečností, které, pokud by se staly, tak by se staly před mnoha desítkami let.

Ostatně posuďte sami – obsah anonymního podání z listopadu 1982 jsem přepsal do textové podoby pro lepší čitelnost a do jeho obsahu nijak nezasahoval.

ÚV KSČ
Praha

Jsou také mezi Vámi takoví soudruzi jako je u nás s. Fojtík Ludvík v Březí č. 137 okr. Břeclav, který se schovává za červenou legitimaci. Tvrdí, že je partyzán a z toho důvodu bere také důchod. Ovšem jaký on je partyzán když sloužil jako bývalý četník za tak zv. Protektorátu a sloužil také u útvaru v začátcích tvořící se útvary PS a proč jako partyzán byl propuštěn od útvaru? Sehnat si potvrzení a stát se partyzánem to dovede mnoho lidí.

Takové případy by bylo třeba podrobně prověřit, protože to není dobrý pohled na to u nás ve vesnici protože takový člověk když jsme ho zvali ke vstupu do KSČ jak jsme osídlovali pohraničí tak říkal mezi takovou lůzu já nepůjdu. Vstoupil do strany proto, že se násilím nastěhoval do baráku ve kterém teť bydlí a nastěhování použil ozbrojené přísl. PS a stěhoval se do toho baráku oknem. Prosíme, aby na takovou věc se nepodíváte podrobněji.

Děkujeme.

Po obdržení anonymního podání na Ústřední výbor Komunistické strany Československa v Praze bylo toto předáno k prošetření na Ministerstvo národní obrany v Praze.

A Ministerstvo národní obrany již za několik týdnů, v prosinci 1982, poslalo zpět na Ústřední výbor Komunistické strany v Praze několikastránkové vyjádření ohledně odbojových aktivit Ludvíka Fojtíka a vyjádření k jeho osvědčení.

My se spokojíme s výtahem ze závěru, cituji:

Na základě Vašeho pokynu byl přezkoumán spisový materiál žádosti o vydání osvědčení jmenovaného a zjištěno, že osvědčení podle zákona 255/1946 Sb. mu bylo vydáno jako účastníku domácího hnutí a čs. politickému vězni naprosto oprávněně.
Vzhledem k obsahu spisového materiálu a v něm uložené dokumentace se jeví anonymní upozornění jako nepravdivé.

Ke druhé části oznámení, kde popisoval anonymní autor údajné skutečnosti ohledně „stěhování oknem“ a další, se Ministerstvo národní obrany nevyjadřuje a logicky MNO nebylo známo, jestli tuto část oznámení jiný orgán prověřoval, a případně s jakým výsledkem.

Tady si dovolím ještě dovětek nesouvisející přímo s tímto anonymním podáním z roku 1982.

Nevím, jestli by mohlo nějak tematicky souviset, ale vzpomněl jsem si na svůj předchozí článek věnovaný Ludvíku Fojtíkovi na tu část, kde občan obce Březí (tehdy Prátlsbrunu), Rudolf Polák, v červnu 1947 prostřednictvím svého advokáta v Mikulově (JUDr. Eduard Březina), podal stížnost na vrchního strážmistra Ludvíka Fojtíka na Zemské velitelství SNB v Brně.

Bohužel text původní stížnosti nebyl součástí spisu v Archivu bezpečnostních složek, obsahem spisu tak bylo jen následné vyrozumění po provedeném šetření.

Na druhou stranu odpověď na zamítnutou stížnost dává možnost zhruba tušit, o jakou věc by se mohlo jednat, ale jde pouze o nijak nepodloženou možnost. Ostatně posuďte sami:

K Vašemu podání ze dne 12. června 1947 adresovanému SNB – zemskému velitelství v Brně dovoluji si sděliti, že jde o záležitost bytovou, která patří do kompetence orgánu lidové samosprávy, v daném případě ONV v Mikulově a MNV v Prátlsbruně.

Provedeným šetřením bylo zjištěno, že vrch. strážm. Ludvík Fojtík nejednal proti rozhodnutí těchto orgánů, které svými rozhodnutími hájily veřejný zájem.

V postupu vrch. strážm. Fojtíka neshledal jsem skutkovou podstatu trestného činu a důvod k zavedení trestního řízení proti jmenovanému.

Souhlasí se schváleným návrhem

mjr. Gampe, v.r.

Velitel útvaru 9600

pplk. Kryštov

Zástupce:
pplk. Jiřikovský v.r.

—

SNB útvar 9167

Brno 1

Praha, dne 25. července 1947

Více nám archivy bohužel neprozradily. Jestli má stížnost pana Poláka z roku 1947 jakoukoliv, ať už obsahovou, anebo autorskou podobnost s anonymním podáním z roku 1982, tak nelze nijak prokázat.

Čistě teoreticky a spekulativně by se tak dalo odvozovat, že získání domku v obci Prátlsbrun panem Fojtíkem kolem roku 1947 – 1948, u jednoho, či více obyvatel obce, mohlo způsobit jistou formu odporu. Do této situace by opět teoreticky mohlo vstupovat ono Osvědčení dle zákona č. 255/46 Sb., které účastníkům odboje přiznává jisté zákonem dané výhody, ale nemá cenu spekulovat.

Jediným faktem tak zůstává, že dostupné archivní materiály o panu Fojtíkovi ze zdrojů Archivu bezpečnostních složek /ABS/, Národního archivu České republiky /NAČR/ a fondů Vojenského ústředního archivu /VÚA a VHA/ neobsahují jediný záznam o jakémkoliv jeho případném kázeňském provinění, a Ludvík Fojtík tak byl osobou dle dochovaných archivních materiálů zcela bezúhonnou.

Zdroje

Dodatek: Ludvík Fojtík v letech 1938 až do okupace v roce 1939

Autor knihy Ztracené varty: Strážci šumavské hranice, Radan Lášek, na stranách 155 a 156 uvádí u hlášení jako autora Antonína Fojtíka, ale jde o drobný omyl v knize, správně má být Ludvík Fojtík, což mi následně potvrdil i autor knihy.

Z mnou již dříve shromážděných materiálů Ludvíka Fojtíka a jeho spisů v Archivu bezpečnostní složek jsem našel jeho vlastní popis roku 1938 v tomto znění:

Služba ve stráži obrany státu /SOS/ v měsíci květnu a červnu 1938 na maďarské hranici v úseku Ďakovo – Vel.Palad, Pod. Ukrajina, od 16. 9. 1938 do 11. 10. 1938 ve Vyšším Brodě, Čechy, od 12. 10. 1938 do 17. 3. 1939 ve Verbovci, P. Ukrajina.

A lze tak nyní po ověření přiložit následující hlášení Ludvíka Fojtíka z již dříve zmíněné knihy za období 1938 – 1939. Hlášení jsem pro lepší čitelnost přepsal do textové podoby a do obsahu nijak nezasahoval.

„Jako člen SOS jsem byl 21. května 1938 v ranních hodinách telefonicky povolán k ostraze hranic Podkarpatské Rusi v úseku Výlok – Černý Ardov – Bena. Jelikož v tomto hraničním úseku byl až do podzimu 1938 poměrně klid, bylo nás asi 150 příslušníků SOS dne 15. září 1938 odveleno do Čech na výpomoc českému pohraničí, které již v tu dobu bylo znepokojováno německými ordnery.

Jedna četa v počtu 20 mužů byla odvedena do Vyššího Brodu na Šumavě. Velitelem čety byl prap. Brandt a jeho zástupcem byl vrch. strážmistr Kenovský. Pohraniční pásmo v tomto úseku bylo téměř každou noc přepadáno ozbrojenými skupinami německých povstalců. V noci z 20. na 21. září byl ordnery přepaden celní úřad mezi vesnicemi Vyšší Brod a Studánky. Té noci jsme hlídkovali po třech mužích v obci Vyšší Brod. Když padly z rakouské strany výstřely, byl jsem ihned vyslán spolu se strážm. Kolesárem zajišťovat cestu vedoucí z Vyššího Brodu do Rakouska. Po krátké přestřelce byl zraněn jeden vojín, jehož jméno si nepamatuji.

Dne 22. září byla naše četa povolána do Černé na Šumavě, kde se rovněž očekával útok ordnerů na celní úřad. Naše družstvo pod velením vrch. strážmistra Kenovského tvořili šstrážm. Václavík a strážmistři Fojtík, Šnicer, Beneš a Zástulka. Byli jsme nasazeni na pravé křídlo obrany u celního úřady Kyselov, který byl vzdálen asi 8 km od obce Černá na Šumavě. Po setmění jsme všichni zalehli v lese skrytě za stromy a napjatě očekávali útok. Asi v 0.30 hod. třeskla z rakouské strany rána, vzápětí druhá, třetí a pak nastala nepřetržitá palba z kulometů a pušek. Les byl přímo ozářen záblesky střel. Naše družstvo vypálilo na nepřítele asi 600 ran. Po půlhodinové střelbě se nepřítel odmlčel; překvapivý útok se nezdařil. Setrvali jsme však na svých místech v lese bez jídla a spánku až do svítání.

Dne 23. září byla naše četa telefonicky na pomoc do Vyššího Brodu a Frymburku, kam vnikli němečtí ordneři. Za pomoci vojenských tančíků byli naším prudkým náporem ordneři z vesnic vyhnáni. Toho dne dne byl při bojích zraněn opět jeden jeden vojín a jeden vrch. strážm. četnictva padl (jména si již nepamatuji). Téhož dne pozdě večer obklíčilo ve Vyšším brodě naše družstvo pod velením škpt. Beutlera dům heinleinovce Rutha. Byl ve svém bytě překvapen při zakázaném poslechu říšského rádiového vysílání, jsa ozbrojen dvěma nabitými revolvery. Po důkladné domovní prohlídce byl zatčen a předán do věznice krajského soudu v Českých Budějovicích.

Dne 28. září jsme hájili Vyšší Brod, který se ordneři opět pokušeli dobýt. Po celý den jsme byli znepokojováni střelbou, která pak zejména v noci nabyla na značné intenzitě. Střežil jsem se strážm. Kolesárem můstek přes řeku, který byl tehdy jedinou možnou ústupovou cestou k Českému Krumlovu. Západní část Vyššího Brodu byla silně ostřelována nepřátelskými lehkými i těžkými kulomety. Ordneři byli v těchto bojích posíleni regulérním německým vojskem. Ve 21 hodin byl vyhozen do vzduchu most za Vyšším Brodem. Naše jednotky setrvaly v odporu až do dne 29. září, kdy byl Vyšší Brod z mnoha stran tak silně ostřelován, že byl vydán rozkaz k ústupu. Po stažení jednotek SOS z Vyššího Brodu byl ústupový můstek, který jsme střežili, zapálen a zničen.

Po příchodu do Českého Krumlova bylo již i toto město ostřelováno z návrší ordnery a místními Němci. Podle rozkazu jsme vyčkali ve městě na všechny čsl. Jednotky stahující se z pohraničí. Z krumlovského náměstí měl nastat organizovaný odchod do vnitrozemí, který se však nezdařil. Asi v jednu hodinu ráno 1. října byly naše jednotky a české obyvatelstvo při seřazování na náměstí napadeno prudkou střelbou jak z okolních návrší, tak i z mnoha oken okolních domů. Nastal úplný zmatek; každý se hleděl zachránit, jak mohl. Opětovali jsme ihned palbu do oken na náměstí a umlčením zákeřných střelců jsme umožnili bezbrannému českému obyvatelstvu i našim ozbrojeným jednotkám odchod z města.

Zatímco české pohraničí bylo počátkem října předáváno do rukou Němců, na východě republiky na Podkarpatské Rusi zavládl neklid. Z maďarského území vpadlo do ČSR na úseku Ťačevo – Chust asi 800 maďarských teroristů organizace Szabadczapatok s úplnou polní výzbrojí s úkolem vyvolat na čsl. území státní převrat. Z tohoto důvodu byl náš četnický soustředěný oddíl 10. října odvolán z Českých Budějovic zpět do Berehova.“

Tím hlášení Ludvíka Fojtíka v knize Ztracené varty: Strážci šumavské hranice končí.

Nyní se pojďme podívat na hlášení Ludvíka Fojtíka z knihy Jednotka určení SOS, díl třetí, které jsem přepsal do textové podoby.

38_Vrbovec / Ludvík Fojtík (četnictvo)

Dne 21. října 1938 jsem byl zařazen k StOS v Černém Ardově. Odtud jsme dne 9. neb 10. listopadu ustoupili a naše rota byla odeslána do Fančíkova v okrese Sevluš. Velitelem roty byl insp. fin. stráže Rudolf a velitelem družstva vrch. strážm. Jan Přibyl. Naše družstvo dostalo rozkaz k obsazení vesnice Vrbovec, která nepatřila do odstoupeného území, ale zatím nebyla našimi strážemi obsazena. Zajištěným pochodem jsme přišli do Vrbovce a vesnici obsadili. Maďaři z vesnice ustoupili krátce před naším příchodem. Jelikož tento úsek byl velmi vysunutý, byla do obce umístěna celá četa, jejímž velitelem byl insp. fin. stráže Michl.

Ludvík Fojtík je na fotografii druhý zleva. V knize „Jednotka určení SOS, díl třetí“ je popis: „Hlídka roty StOS Sevluš při nástupu do služby na demarkační čáře, listopad 1938. (archiv P. Kubáta)“

Celá obec byla čistě maďarská a všechno obyvatelstvo bylo proti nám. Asi 50 mužů z této obce bylo na maďarské straně demarkační čáry u teroristů. Tito muži přinášeli do vesnice zbraně a o menší přestřelky nebyla nouze. Na vrch. strážm. Přibyla a na mne měli pro náš nekompromisní postoj nejvíce spadeno. Přibyl mě s sebou bral na každou číhanou na teroristy, na prohlídky samot a na kontroly stráží.

Dne 19. listopadu jsem šel sám jako spojka k sousednímu družstvu. Vyšel jsem z vesnice ještě za tmy společně s vojenskou hlídkou, která k nám byla každou noc posílána na posilu z nedalekého Olešníku. Na rozcestí jsme se rozešli. Dva vojíni doprovázeni dozorcem Kratochvílem pokračovali dále a já jsem odbočil doprava. Vtom byla hlídka ze zálohy napadena skupinou asi dvanácti maďarských teroristů, kteří leželi v křoví na levé straně cesty. Nejdříve vrhli na naši hlídku dva granáty a pak zahájili palbu. Naštěstí nebyl nikdo vážně zraněn, pouze jeden z vojínů byl lehce zraněn střepinou granátu nad kolenem. Vojíni skočili vpravo dopředu, Kratochvíl zpět k vesnici a při palbě ustupovali. Několika přískoky jsem byl zpátky u cesty a zahájil jsem podle záblesků přede mnou palbu. Podle záblesků jsem viděl, že vojíni jsou již hodně daleko. Kratochvíl za chvíli přestal střílet a běžel do obce pro posilu, neboť nevěděl, co se s vojíny stalo. Zůstal jsem na místě sám. Teroristé však již rovněž spěšně ustupovali, protože jejich střelba ustala. Brzy nato přišla posila. Na místě jsme nalezli pouze pušku, klobouk a stopy krve od jednoho zraněného teroristy.

Počátkem března 1939 byla naše četa oslabena, takže nás zůstalo při hlavním náporu maďarské armády již jen 14 mužů. Po odchodu insp. Michla se stal velitelem čety vrch. strážm. Přibyl. Večer dne 14. března jsme obdrželi rozkaz, že jakmile zpozorujeme něco podezřelého, máme ihned z obce ustoupit. Rozhodli jsme se však, že jen tak lehce obec neopustíme. V noci na 15. březen, asi o půlnoci, právě když jsem se vrátil s vrch. strážm. Přibylem z kontroly hlídek, jsme byli napadeni velkou přesilou teroristů. Ještě jsme si ani nesedli, když do světnice přiběhl dozorce František Mrázek a hlásil, že teroristé nastupují. Vtom již začala palba. Sklo se z oken jen sypalo a střely se zarývaly do zdí. V několika vteřinách jsme byli u dveří a oken a zahájili odvetnou palbu. Teroristé nás napadli ze všech stran. Dostali se i do protějších domů a zle nás tísnili.

Podle plánu jsme vystřelili barevné rakety, kterými jsme žádali posilu obrněné vozby. Dlouho nic, a tak jsme podle plánu vystřelili rakety, na které měla býti do vesnice zahájena palba dělostřelectva. Podle úmluvy jsme sice již měli být z vesnice, ale my jsme hodlali vesnici opustit teprve při prvních granátech. Zase nic. Již jsme věděli, že je zle. Bylo nám to jasné i podle palby, která k nám doléhala od Sevluše, kam jsme měli ustupovat.

Teroristé se ale stejně museli se ztrátami stáhnout. Pokusili se o výpad ještě jednou, ale hned v zárodku jsme je odrazili. Hájil jsem s Přibylem a dvěma financi zadní část budovy, kde se k nám teroristé dostali nejblíže. Jsem dobrý vrhač granátů a tak jsem je dovedl udržet na patřičnou vzdálenost. Vrháním granátů přes střechu sousedního domu do jeho dvora jsem útočníky přinutil od této budovy ustoupit.

Ráno za šera vydal vrch. strážm. Přibyl pokyn k rozdělení zbytku střeliva a granátů. Na jeho rozkaz jsme vyskákali dveřmi i okny, abychom teroristy vyhnali z protějších domů, a tím se uvolnili. Brzy byly okolní domky v našich rukou. Vtom však proti nám nastupovalo i maďarské vojsko a my jsme byli nuceni spěšně se vrátit do naší budovy. Přibyl dal rozkaz k ústupu po určené cestě. Kulometčík dozorce Tomanec zkosil první maďarské vojáky, deroucí se do zahrady, a nastal ústup. Na ulici jsme byli nepřátelskou palbou rozděleni na dvě části. Jedna část ustupovala dále ulicí a druhá vpravo přes zahrady. Někdo volal na Přibyla, že strážm. Kraus a resp. Šoltýs zůstali v zadní místnosti budovy. Přibyl nás vyzval, aby se pro ně někdo vrátil. Běžel jsem tedy zpět a volal je. Ustupovali jsme pak za neustálé palby za naší jednotkou jako poslední. Pohybovali jsme se přískoky dům od domu, neboť ze dvorů po nás stříleli s teroristy a místním obyvatelstvem již i maďarští vojáci. Stříleli na nás odevšud. Za vesnicí jsme se shromáždili a kryjíce se ustupovali v nepřátelské palbě přes otevřené pole.

Naši ústupovou cestu již mělo obsazenou maďarské vojsko. Ustupovali jsme proto vpravo přes zamrzlý močál. Led se však pod prvními dvěma prolomil a museli jsme je vytáhnout na břeh. Přešli jsme potom na mělčině a ustupovali stále pod maďarskou palbou. Vrchní strážmistr Přibyl a dozorce Kratochvíl byli celí promočení a již nám nestačili. Abych jim ulehčil, vzal jsem jim brašny s náboji a granáty. Když byli úplně vyčerpáni, vzal jsem jim i pušky. Nesl jsem tak tři plné brašny a tři pušky. Jejich jsem měl přes záda a ze své jsem za přískoků opětoval palbu. Tímto bojem jsme ustupovali asi 18 kilometrů až k Sevluši. Jen zázrakem nebyl nikdo z nás při ústupu vážně zraněn neb usmrcen.

Od Sevluše jsme pak ustupovali směrem do Rumunska. Cestou jsme byli odzbrojováni od sičovců. Z celé naší skupiny zůstala zbraň pouze mně a strážm. Redníkovi, neboť jsme se nedali odzbrojiti. Zbraň jsem teprve odevzdal v Rumunsku, kde bylo nařízeno všeobecné odzbrojení.

A tím hlášení Ludvíka Fojtíka na stranách 231 až 234 v knize Jednotka určení SOS, díl třetí končí.

Fotopříloha – Ludvík Fojtík u památníku věnovaného Rudé armádě v obci Březí

Níže přiložené dvě ilustrační fotogafie nejsou součástí žádného spisu z Vojenského ústředního archivu, přikládám je sem pouze pro zajímavost v souvislosti s obcí Březí. Na levé fotografii je totiž zachycen Ludvík Fojtík v pozdějším věku – hned první osoba zleva v obleku.

Nedatované fotografie bez jakéhokoliv popisu byly původně zveřejněny na Facebookové stránce BŘEZÍ – Prolínání času a do článku jsem je vložil se svolením majitele – Jan Butal. U fotografií byl pouze textový popis „z Archivu Boženy Fojtíkové“.

Nedatovaný snímek z obce Březí, u pomníku věnovaného Rudé armádě jako první zleva v obleku stojí Ludvík Fojtík – zdroj: Jan Butal

Nedatovaný snímek z obce Březí, u pomníku věnovaného Rudé armádě – zdroj: Jan Butal

Dodatečná příloha – Ludvík Fojtík a odboj v obci Ratíškovice

V květnu 2022 jsem navštívil také obec Ratíškovice (dříve také známa jako Ratiškovice), kde místní odbojové skupině „Moravské rovnosti“ velel již dříve zmíněný Martin Frolec, který také patřil mezi ty šťastné, kteří se konce války dočkali.

Na pár hodin jsem si popovídal s panem Václavem Koplíkem, předsedou Mykologického kroužku Ratíškovice, který se zajímá o historii obce Ratíškovice. Již dříve mi napsal:

Ve strojopisu „Osvobození Ratíškovic“ Matěje Přibila a Martina Frolce je tato zmínka – str. 103 – spolupráce místní odbojové skupiny ilegální KSČ Moravská rovnost v Ratíškovicích a příslušníci četnictva na stanici v Rohatci i v Dubňanech.

V roce 1943 navazuje spojení velitel místní odbojové skupiny ilegální KSČ Moravská rovnost v Ratíškovicích s. M. Frolec i s některými příslušníky tzv. protektorátního četnictva, s dobrými českými vlastenci, vykonávající službu na stanici v Rohatci, a to zejména s praporčíkem Františkem Imrichem, který pomohl místnímu veliteli odbojové skupiny navázat spojení se s. Františkem Kláskem ze Sudoměřic, který t. č. pracoval v Bratislavě, a tak se uskutečnilo spojení s odbojovou skupinou (KSS) v Bratislavě. Pravou rukou ve spojení praporčíka Imricha byl i strážm. Ludvík Fotík, rovněž ze stanice v Rohatci. Oba tito příslušníci postupně zpracovávali i ostatní příslušníky zde přidělené, kromě velitele stanice, který horlivě sloužil protektorátu, a proto u svých podřízených ztratil vlasteneckou důvěru.

Tato spolupráce byla v tom, že když protektorátní vláda dala k dispozici pro nucenou práci do říše naše mladé chlapce a děvčata – ročníky 1922-1924, někteří mladí z tohoto nějakým způsobem ze svého pracoviště uprchli a pak se ukrývali, poslaní příslušníci četnictva, kteří v této záležitosti spolupracovali s místní odbojovou skupinou Moravská rovnost, vždy předem už dali nějakým vhodným způsobem najevo, že jsou v obci a že podle daného rozkazu pátrají po uprchlých z Německa. Tím jim dali příležitost, aby se ukryli. Ve svých hlášeních o šetření pak podali zprávu, že uprchlí dělníci se doma nenachází.

Podobná spolupráce byla mezi naší odbojovou skupinou a příslušníky četnictva i na četnické stanici v Dubňanech.

V obci Ratíškovice se dodnes nachází několik pomníků – jeden věnovaný paradesantnímu výsadku CARBON, druhý Jaroslavu Kotáskovi (rodák z Ratíškovic, zahynul při přestřelce 16. června 1944), který byl členem paradesantního výsadku SPELTER, dále jsou zde ještě památníky věnované obětem 1. a 2. světové války.

Návštěva nedaleké obce Rohatec

V obci Rohatec, kde Ludvík Fojtík sloužil jako protektorátní četník od roku 1939 až do svého zatčení v roce 1944, jsem navštívil jen pomník věnovaný obětem 1. a 2. světové války, který se nachází v těsné blízkosti kostela Sv. Bartoloměje. Místní buňku odbojové skupiny „Obrana národa“ vedl František Šelepa. Ten se bohužel, jako řada dalších, konce války nedočkal. František Šelepa byl zatčen v březnu 1940 a popraven byl o tři roky později, v červnu 1943 v Německu. Na pomníku můžeme nalézt i jeho jméno.

Rohatec – pomník věnovaný obětem 1. a 2. světové války, foto autor – květen 2022

Rohatec – jméno František Šelepa – pomník věnovaný obětem 1. a 2. světové války, foto autor – květen 2022

Závěrem

Soudě podle dochovaných písemných materiálů a svědectví byl Ludvík Fojtík výraznou osobou, která jistě zažila i nelehkou dobu.

Čerpat můžeme z jeho hlášení z období před vypuknutím 2. světové války a z dokumentů ohledně jeho činností během 2. světové války.

Aktivní život vedl i v poválečné době v souladu se svým politickým přesvědčením, to ale již není předmětem tohoto článku, ani obsahem archivních materiálů.

Život v pohraničních obcích je specifický a 20. století znamenalo mnoho velkých změn nejen v oblasti státních útvarů, ale i v národnostním složení obyvatelstva.

20. století nebylo jednoduché. Přejme si, aby 21. století nebylo tak složité, a mezilidské vztahy nebyly tak zkoušeny, jako tomu bylo ve století dvacátém.

Poděkování za pomoc při pátrání a za konzultace

Vojenský ústřední archiv / Vojenský historický ústav v Praze, Čestmír Šikola, Antonín Bartoš (USA), Jiří Daněk, Václav Koplík – prezident Mykologického kroužku Ratíškovice, Jan Lakosil, Radan Lášek – nakladatelství CodyPrint, Rudolf Starý (občanským jménem Ludvík Fojtík – ročník 1939), Regionální muzeum v Mikulově – Mgr. Josef Šuba, Městský úřad Lanžhot a všem dalším, na které jsem mohl díky své špatné paměti na jména neúmyslně zapomenout.

Seznam použitých zkratek a ustálených frází v článku

Sám jsem narozený v polovině 80. let a jakožto amatérský badatel v archivech se setkávám se spoustou zkratek a slovních spojení, jejichž významem si nejsem vždy zcela jistý.

Na základě ohlasů mladších čtenářů jsem do článku doplnil výběr použitých termínů a jejich význam, včetně uvedení zdrojů.

Odboj – forma boje proti moci (Wikipedia)

Protektorát – označení pro formu státního zřízení (Wikipedia)

Protektorát Čechy a Morava – část Československého území v letech 1939 – 1945 (Wikipedia)

První republika – období Československa od roku 1918 do Mnichovské dohody v roce 1938 (Wikipedia)

Druhá republika – období Československa po Mnichovské dohodě a březnem 1939 (Wikipedia)

Obrana národa – vojenská protinacisticky zaměřená odbojová organizace (Wikipedia)

Moravská rovnost – ilegální odbojová organizace Komunistické strany Československa (Vets.cz)

Pohraničí – Pohraniční území, pohraniční oblasti (Wikipedia)

PS – Pohraniční stráž, československá ozbrojená složka (Wikipedia)

Gestapo – tajná policie Nacistického Německa (Wikipedia)

Werkschutz – závodní / podniková stráž (Wikipedia)

Koncentrák – viz koncentrační tábor (Wikipedia)

Káznice Bernau – bavorská nacistická káznice u jezera Chiemsee (Wikipedia)

Clay – Eva / Operace Clay – operace Clay (s vysílačkou Eva) byl název pro paradesantní výsadek (Wikipedia)

MNO – Ministerstvo národní obrany (Army.cz)

KS MNO – Kádrová správa (viz heslo Kádrová politika – Wikipedia) Ministerstva národní obrany

MNV – Místní národní výbor (Wikipedia)

ONV – Okresní národní výbor (Wikipedia)

ÚV KSČ – Ústřední výbor Komunistické strany Československa (Wikipedia)

štkp. – štábní kapitán, vojenská hodnost (Wikipedia) / hodnost příslušníků četnického sboru (Cetnici.cz)

prap. – praporčík, vojenská hodnost (Wikipedia) / hodnost příslušníků četnického sboru (Cetnici.cz)

vrch. strážm. – vrchní strážmistr, hodnost příslušníků bezpečnostních sborů (Wikipedia)

záv. / závodčí – hodnost příslušníků četnického sboru (Cetnici.cz)

strážmistr v.v. – strážmistr ve výslužbě, hodnost příslušníků bezpečnostních sborů (Wikipedia)

soudruh – forma oslovení (Wikipedia)

br. / bratr – forma oslovení např. v odbojových organizacích před únorovými událostmi v roce 1948 / forma oslovení např. v rámci organizace Sokol, atp.

Soc. dem. – zkratka politické strany Československá sociální demokracie (Wikipedia)

ČSNS – zkratka politické strany Československá strana národně socialistická (Wikipedia)

červená legitimace – členská legitimace Komunistické strany Československa

potvrzení / osvědčení 255/46 Sb. / zákon 255/46 Sb – Zákon o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození (abscr.cz)

lůza – viz definice Sociologického ústavu Akademie věd ČR

Při sepisování jsem také prostudoval

Organizace a činnost ozbrojených pohraničních složek (Ustrcr.cz)

Autor článku: Pavel Mašek

Našli jste chybu, nepřesnost, můžete něco doplnit? Dejte prosím vědět Regionálnímu muzeu v Mikulově.

Poslední aktualizace článku: 14. června 2022