Boj o majetek v mnoha podobách, údajně falešná partyzánství, vzájemné si vyhrožování zabitím mezi novými osídlenci, nepravdivá udání, obvinění ze znásilnění, neautorizované tisknutí si vlastních vizitek a pamětních listů s titulem údajného velitele nikým nepotvrzeného partyzánského oddílu, snaha ministerstva vnitra o zrušení občanství a vyhoštění do zahraničí, chlubení se agitací ve prospěch KSČ v obci Prátlsbrun, následné vyloučení z KSČ. Dále za slovní znevažování prezidenta republiky Edvarda Beneše trestní řízení, za pobuřováni a snižování členů MNV a funkcionářů KSČ Prátlsbrun v únoru roku 1948 další vyšetřování i vazba. O mnoho let později, v 60. letech 20. století, přání opětovného přijmutí do KSČ.

Z pohledu místa a státu je zase zachycena snaha vypořádat se s domnělými válečnými zločinci a podvodníky (ať už jejich odsouzením, anebo také případně utajením jejich činů a následně snaha je zaměstnat např. jako spolupracovníky Státní bezpečnosti /StB/), prošetřování podezření ze špionáže ve prospěch jiných států, boje o konfiskovaný majetek, stejně jako možné psychické následky z období války, výměna velké části obyvatel a narušená kontinuita míst. Konec války nejen v obci Prátlsbrun nemusel znamenat hned klid a mír.

Tehdejší dobu v obci zachytily i spisy ve spojitosti se jménem Dobroslav Lupuljev.

1) Úvod

Ani konec 2. světové války, ani nadcházející poválečná léta, nic z toho neznamenal klid v pohraniční obci sousedící s Rakouskem.

== článek v přípravě ==

Zvlášť když drtivá většina původních obyvatel obce byla po válce následně odsunuta (byli většinou německé národnost) a jejich majetek konfiskován. O odsunu někdejších obyvatel po skončení 2. světové války ale tento článek není. Ostatně život v pohraniční obci napříč celým 20. stoletím nemusel být obecně jednoduchým a nové začátky od roku 1945 s novými obyvateli z různých koutů Moravy a Slovácka, spolu s reemigranty a dalšími lidmi ze zahraničí, nemusely být vždy snadné.

Stejně jako množství nových osídlenců z řad tehdejších četníků a partyzánů (pravých i těch za ně se pouze vydávajících) různých národností a politického smýšlení situaci také nemuselo ulehčovat. A události po únoru roku 1948 to ještě komplikovaly, zvlášť když obec přímo sousedila s Rakouskem.

Svědčí o tom dochované písemné archivní záznamy různého stáří. Nepřímo to také potvrzují vzpomínky několika jednotlivců, kteří sice o nich nechtějí z různých důvodů příliš mluvit, ale několikrát jsem byl neplánovaně v různých příležitostech svědkem, že i po 80 letech od konce 2. světové války jsou někteří místní obyvatelé v obci mezi sebou schopni řešit, jaké rodiny měly jak přijít k majetku, kdo měl v obci aktivně vyznávat a prosazovat své ideologické / politické přesvědčení na úkor druhých, apod., přestože to je ve skutečnosti historie stará desítky let.

Že se tato témata řešila i dříve, např. v 80. letech minulého století a tedy prakticky 40 let poté, dokládá i druhý díl příběhu strážmistra Ludvíka Fojtíka. Anonymní pisatel, dle dochovaných materiálů, si v 80. letech kromě jiného na ÚV KSČ v Praze stěžoval, že Ludvík Fojtík měl po skončení války zabrat svůj dům tak, že se do něj měl údajně nastěhovat oknem za pomoci jiných ozbrojených příslušníků, stejně jako měl kdysi odpovědět na nabídku vstupu do KSČ v Prátlsbrunu: „Mezi takovou lůzu já nepůjdu.“

A připomínám, toto se řešilo v 80. letech 20. století. Jaká byla pravda, a co se v roce 1945 tehdy stalo ve spojitosti s panem Fojtíkem asi nezjistíme, ale jsou dochované poválečné záznamy, že pan Polák z obce ještě ve 40. letech podal na pana Fojtíka trestní oznámení. Tento případ ale berme pouze jako ilustraci vztahů v obci napříč roky s tím, že nemusel být ojedinělý.

Jestli někdejší přejmenování na konci 40. let z obce Prátlsbrun na obec Březí a následně třeba i pozdější likvidování části náhrobků původních obyvatel obce pomohlo alespoň částečně zapomenout na předcházející dobu a pomáhalo začít nové dějinné začátky v osídlení místa, ale mohou posoudit jen místní a trvale bydlící.

Jedním z nich je například Jaroslav Hajný právě z obce Březí, který proměnám Mikulovska a obce věnoval svoji diplomovou práci s názvem Peripetie soužití Čechů a Němců v Českých zemích – okupace a odsun.

Jistou formou doplnění by mohly být třeba i vzpomínky pamětníků ze smíšených manželství, anebo video obce z 60. let pořízené rodinou odsunutých obyvatel, případně oficiální agitační video (ve kterém účinkuje i Vlastimil Brodský) podporující osidlování pohraničních obcí po skončení války.

Každopádně mé postřehy jsou získány z pozice snad nestranného a příležitostně se v obci vyskytujícího pozorovatele a amatérského badatele, který byl, jak jsem již zmiňoval, několikrát svědkem neplánovaného vyprávění a vzájemných konfrontací místních lidí, jakoby téma majetku a na něj navázaných mezilidských vztahů a politické ideologie snad bylo věčné.

Jisté ale je, že ještě pozdější a následná existence Železné opony a nejen jednotek Pohraniční stráže mohla být zdrojem ještě dalších složitých jevů a vztahů v obci. A to nemluvě o postřelených lidech, kteří se snažili někdy i bez bot a jakéhokoliv majetku u sebe utéci za hranice republiky. A když nebyli postřeleni, mohly být například části rodin rozděleny na stranách hranice. Bohužel někteří za snahu uprchnout do Rakouska zaplatili svými životy.

Připomínat si boje o moc, vzájemné vyhrožování smrtí, politické boje, nahlášená znásilnění a udání?

Tento článek neměl vzniknout, jak jsem již dříve Regionálnímu muzeu v Mikulově v roce 2023 avizoval, článek o Karlu Fišerovi měl být mým posledním.

Přestože od konce 2. světové války a popisovaných skutečností uplynulo téměř 80 let, první článek zmiňující jméno Dobroslav Lupuljev, na které jsem narazil čirou náhodou, způsobil zájem jak jednotlivců v obci Březí i mimo ni, tak také badatelů v oblasti historie odboje.

Souvisí to pravděpodobně i s tím, že jméno Lupuljev je uvedeno na památeční tabulce v obci Velké Hostěrádky (tehdy Velké Hostěhrádky) v souvislosti s lidmi popravenými za 2. světové války. Dlužno dodat, že jméno Dobroslav Lupuljev se objevuje i na internetu v několika článcích právě věnujících se odboji na Moravě, byť jméno Dobroslav Lupuljev je tam často zmiňováno v negativním významu, kdy měl být dle autorů jednotlivých publikací Dobroslav Lupuljev považován za údajného spolupracovníka gestapa, ale dovolím si tvrdit, že je tam také množství informací nepřesných. Tyto práce jiných autorů ale nehodlám nijak dále hodnotit, ale díky jménu Lupuljev a množství nově získaných materiálů z archivů nám i toto může přiblížit tehdejší dobu v obci Prátlsbrun pohledem několika stran.

Má bádání ohledně Dobroslava Lupuljeva a obce Prátlsbrun

Částečně matoucí mohlo být i uvedení jména Dušan Dobroslav Lupuljev v některých zdrojích od jiných autorů a neplánovaná záměna s generálem Dušanem Lupuljevem, což je ale jeho syn. Jak už jsem uváděl v prvním článku, o jeho existenci jsem se dozvěděl až v průběhu rozpracovaného článku. Pro jistotu zopakuji, že i v tomto článku bude zmiňován Dobroslav Lupuljev narozený v Jugoslávii v roce 1919.

Poprvé se Lupuljev objevil na Moravě v roce 1941, údajně jako uprchlý vězeň. V roce 1942 z Moravy za pomoci několika místních lidí utíká na Slovensko. Na Moravu se vrací po skončení války a prezentuje se jako významný partyzán a protiněmecký bojovník. V obci Bošovice se oženil, tím získal československé občanství. Následně získal díky svým kontaktům „domovské právo“ v obci Prátlsbrun. V Prátlsbrunu získal do národní správy obchod. Od roku 1946 byl Lupuljev několikrát volán k výpovědím ohledně své činnosti a aktivitám v obci, byla zde snaha samotného státu (Československo) zbavit Lupuljeva jeho nově nabytého občanství, protože jej měl získat údajně podvodem. Zjistilo se, že udělení občanství je akt neodvolatelný, už mu tedy zůstalo. Lupuljev je už před rokem 1948 vyšetřován pro majetkové a další činy, následně je umístěn do vazby. V roce 1948 je propuštěn, ale ještě tentýž rok, na přelomu února a března, umístěn do vazby, např. pro pobuřování. Po nějaké době je Lupuljev propuštěn a trestní řízení proti němu jsou zastavena. Z obce se s manželkou a synem odstěhoval do Bošovic, ale ani tam se rodina natrvalo nezdržela. Stěhovala se následně do Velkých Losin a na další místa v pohraničí.