Obživa obyvatelstva

Obec Prátlsbrun vždy měla díky své poloze dobré předpoklady k zemědělské produkci. Zastoupena zde byla i lehká řemeslná činnost, za zmínku stojí např. knoflíkářství, rukavičkářství, ale zemědělství jednoznačně převažovalo.

Pěstovala se zde zelenina a ovoce. Obec byla známá pěstováním řepky pro cukrovary, byly zde vinohrady, ale největšího věhlasu dosáhlo pěstování okurek, což také potvrzovaly sklady a sídla firem nedaleko nádraží a čilý poštovní ruch. To potvrzuje i množství pohlednic obce a reklamních psaní s motivem okurky.

Velká část produkce mířila do zahraničí, do Rakouska. Časté bylo také dojíždění části obyvatel za prací do Vídně. Napojení obce na Rakousko tedy bylo značné.

Knoflíkářství / perleťářství

Zajímavý text z oblasti historie knoflíkářství a perleťářství v Dolních Kounicích a okolí nabízí publikace „Naše město Dolní Kounice“, číslo 2/2001 na stranách 2 až 10.

Zde je zmíněna obec Prátlsbrun jako místo, stejně jako Vídeň, kam se chodili tehdejší zájemci o toto řemeslo vyučit.

Dochovala se i fotografie z roku 1910 jedné takovéto dílny v Pratlsbrunu (možná tehdy správně Pratelsbrunu?) na které je kromě Krista s křížem vidět i několik dřevěných šlapacích soustruhů.

Celý zdrojový dokument je k dispozici zde:

https://dolnikounice.cz/assets/File.ashx?id_org=2928&id_dokumenty=80014

Odbytiště okurek

Okurky z Prátlsbrunu mířily za svými zákazníky do různých míst, častými odběrateli byly firmy např. z Bzence (tehdejší Bisenz), zákazníci se nacházeli například i v obci Vracov.

Znojemská okurka, anebo Prátlsbrunská okurka?

Zpětně těžko hodnotit, které okurky byly známější a chutnější. O okurkách z obce Prátlsbrun se v několika větách letmo zmiňuje například článek ve Vracovském zpravodaji, který vyšel v září 2020 a je umístěn na webových stránkách města Vracov. Prátlsbrunské okurky tam byly zmiňovány jako levné.

Text článku s ohledem na téma okurek najdete níže, přičemž jeho zveřejnění proběhlo se souhlasem města Vracov. Autorem níže uvedeného článku ze strany 17 je Zdeňka Goliášová, která článek zpracovala z korespondence Zdeňka Goliáše.

Vracovské oharky, kvašáky a bzenecké okurkárny

V tomto kraji se okurky v dřívější době pěstovaly jen na Bzenecku a Vracovsku, a tak již koncem 19. století vznikla ve Bzenci první okurkárna. Za první republiky už jich bylo ve Bzenci asi deset. Vzpomíná syn zakladatele bednářství a okurkárny pan Alois Svoboda.

„Můj tatínek založil firmu „Bednářství a okurkárna u Svobodů“ v roce 1910 a patřila mezi ty menší bzenecké konzervárny. Zpracovala v sezoně cca 4 vagony okurek. Rok 1938 byl dosti úrodný na okurky, takže ostatních asi 10 firem ve Bzenci mělo již sudy s okurkami plné, zvláště židovské podniky Kohnigstein, Jellinek, Glaser i firma Pavel Juhn-Munk, které kvůli politické situaci prodaly prozřetelně v této době své podniky rychle firmě KVALITA Bzenec.
Okurky se skupovaly na trzích ve Vracově vždy ve středu a v sobotu, ve Bzenci ve čtvrtek a v neděli. Cena se pohybovala v průměru 40 haléřů za kilo. A protože nikde v okolí se okurky nepěstovaly, dovážely se také levně až z Prátlsbrunu a Dobrého Pole, kde Česko-chorvatské družstvo posílalo k nám vagon, připojený k osobáku. Večer naložili a ráno byl již vagon s okurkami na nádraží v Moravském Písku, odkud jsme si je odvezli. Za zvláštní vzpomínku stojí, jak jsme vykoupili celý trh okurek ve Vracově. Bylo to koncem prázdnin roku 1938. Bzenecká konkurence přijela do Vracova nakoupit jen kopr a k tomu trochu okurek za běžnou cenu 40 haléřů. Okurek ale bylo na trhu ve Vracově hodně a Vracovjanky, které přivezly okurky na tragačích, každá i dva pytle, měly obavy, že neprodají. Toho se chytil náš mistr Matěj Šoustek, který na trhu s bločkem nákupních lístků obcházel Vracovjanky, využil situace a nabídl cenu 20 haléřů za kilo. Ženy s tím souhlasily.

Vykoupili jsme celý trh asi 100 metrických centů. Nečekali jsme to a do Vracova jsme jeli jen s jedním lehkým koněm a malým vozem. Vracovští sedláci nám ale ochotně pomohli se dvěma vozy a těžkými koňmi. Pytle nám všichni také půjčili. Neměli jsme s sebou ani dost peněz, a tak nám půjčili Vázlerovi a taky Bohoušek Kurdějovský. Ve Bzenci jsme okurky vysýpali ve skladišti na velkou hromadu a během dvou dnů jsme je museli všechny propíchat a založit do sudů. V tomto neblahém roce 1938 odpadly konzervárny Znojmo a Mikulovsko do Třetí říše, a tak jsme bez problémů všechny naše naložené okurky prodali.“

Bzenecké kvašáky byly vyhledávané na poutích v širokém okolí, ale že to byly nejméně z poloviny OHARKY vracovské – nikdo nikde neříkal ani neoznamoval. A tak nejen vracovský salát, ale i okurky šířily tichounce a nenápadně slávu Vracova. Dnes už si jen pamětníci vzpomenou na velké dřevěné sudy s kvašákama, které stály na náměstí o bzenecké pouti, a prodávající vám z láku vylovil ten, na který jste si ukázali. Stál 50 halířů a zahnal hlad i žízeň.

Zdroj: Alois Svoboda, Moravský Písek, r. 1995
Z korespondence Zdeňka Goliáše zpracovala Goliášová Zdeňka

Původní odkaz: https://www.mestovracov.cz/download/5fb7c1387ba75/z_3-2020.pdf